Military ||Larry Stylinson||

Díl 5.

Louis

Dneska je konečně pátek. Zítra je už víkend a já se konečně vyspím a nebudu muset vstávat v sedm. Domů sice nejedu, ale aspoň tady budu mít klid a můžu si to tady v klidu projít. 

Už bylo po snídani, takže jsem se musel obléct a hned jít na nástup k Stylesovi. 

,,Ty máš už volno, nebo co?" Zeptal jsem se Liama, který ležel v posteli a nevypadal, že by někam pospíchal jako já. 

,,Tak nějak. Keogh řekl, že si máme vyčistit boty a po obědě půjdeme do terénu." řekl natěšeně. Jen jsem se na něho podíval, než jsem odešel. Jak je možné, že mají plukovníci jiný systém programu? Vždyť by to mělo být stejné, asi se Stylese zeptám. 

Do zapínací kapsy jsem si schoval klíč od pokoje a šel dolů, kde by měli být i ostatní z mé čety. Stoupl jsem si mezi kluky, které už znám a šel blízko těm, s kterými jsem byl včera v družstvu. Byl jsem tak malý, že jsem neviděl dopředu, ale jakmile se všichni vzpřímili a ustali v pohybu, bylo mi jasné kdo přišel. 

,,Jsme tu všichni? Nevidím prcka." Ozval se najednou a já celý zrudl. Kluci vedle mě si mě všimli a popostrčili mě dopředu a pak i ti další a i ti další, až jsem se dostal úplně dopředu přímo před Stylese. ,,Tady jsi. Buď příště ve předu abychom na tebe někdy náhodou nezapomněli." Zakřenil se na mě a následně se rázně rozešel z budovy. Bože, to je trapas... To jsem až tak malý?

,,Jděte ještě do pokoje a do co nejmenšího batohu si nabalte co nejvíce vody a pokud jste žrouti, tak i jídla. Celý den budeme pryč, jen na oběd ne, zbytek vysvětlím. Máte pět minut." Cože? Na nic jsem nečekal a šel zpět do budovy, pět minut není zrovna dlouhá doba. Vběhl jsem do pokoje, vzal všechny petky, které tady byly, a šel je napustit vodou z kohoutku, který jsme tady měli. Díky mé hříšné minulosti s poruchou příjmu potravy mi klidně i den bez jídla nedělá problém, takže si jídlo brát nebudu, stejně přijdeme na oběd a voda dostatečně nasytí.

Do čtyř minut jsem se vrátil a šel hned dopředu, abych mu byl na očích. Počkal na všechny a vyšel směrem areál. Poslušně jsem šel celou cestu za ním, jen abych se zase nedostal dozadu a on mě pak opět nehledal. Celou dobu jsem si přemítal v hlavě to, jak mě oslovil a to si myslel, že tam ani nejsem. Prcek. Je to roztomilé. Nebudu lhát, šel jsem přímo za ním, takže mi sjely oči sami trochu níž, než byla jeho široká ramena a úzký pas.

,,Tak jo, jak jsem slíbil, tak to dneska, jelikož je pátek, bude trochu volnější. Vrátíme se do školky a zahrajeme si na schovku. Ví někdo o co se jedná?" Otázal se nahlas. Nedokázal jsem se dívat jinam, než na něj přímo přede mnou. On se ale koukal někam dozadu. ,,Tak povídej." Přeci jen se někdo našel. 

,,Tak to bude asi zapikaná, ne?" Stylesova čelist se nebezpečně napnula, ale kupodivu nekřičí. 

,,50 kliků za drzost. Má někdo jiné potuchy?" I když jsem se za sebe nepodíval, bylo mi jasné, že se slova nikdo neujme, aby taky neměl trest. ,,Dobře tedy." Křivě se usmál a všechny nás sjel tvrdým pohlede. ,,V této schovce jde hlavně o to, se schovat před nepřítelem. Budeme to hrát celý den, jen na oběd přestaneme a před večeří bude logicky konec. Nebude vás to bavit, to rozhodně ne, ale pokud neuvidím dostačující výsledky, můžete se rozloučit se sobotou." Odmlčel se, snad aby si poslechl otrávený povzdechy a jedovaté pohledy. Nikdo nechce přijít o sobotu. 

,,Budete se schovávat, abyste se mezi sebou nenašli, takže se tímto budete učit pořádně schovávat. Kdo najde nejvíce vojáku vyhrál, ten kdo nejmíň má trest, aby to nebylo tak lehké. Každému dám permanentní razítko, je to jen lihová barva, ale do konce dne vydrží. Voják, který najde vojáka si ho označí svým razítkem na ruku, nohu, čelo, krk, ptáka, je mi to ukradené. Opovažte se vzpírat, když vás někdo najde. Pokud něco takového uvidím končí a má automaticky stejný trest jako ten nejhorší z čety. Budete se schovávat v celém areálu, to znamená klidně na stromy, do vody, do trávy za zdi, mezi překážky, prostě se musíte dobře schovat. Před začátkem máte na schování čas pět minut, je to tady veliké. Teď vám rozdám razítka a můžeme začít. Jo a mimochodem, na oběd vás svolám zapískáním na píšťalku." 

Nečekal jsem, že budeme něco takového dělat, ale celkem se těším. Jsem menší než ostatní, takže to mám o něco jednodušší. Stoupli jsme si vedle sebe, aby se mu to lépe rozdávalo. Jakmile mi dal malé dřevěné razítko zjistil jsem, že jsem dostal broskev. Pro sebe jsem se uchechtl. Tohle je náhoda a ta broskev je mi souzena, nebo Styles naráží na moji prdel? Spolu z razítkem nám dal i takovou tu destičku s barvou, abychom měli čím tisknout. Přikázal nám to teď schovat do kapsy na knoflík, abychom to při běhu se schovat neztratili. 

,,Tři, dva, jedna, běžte!" Odstartoval nám to. Rozutekl jsem se k lesu, tam se mi bude dobře schovávat i chytat. Vběhl jsem mezi stromy a schoval se za jeden kmen. Ještě mám čas, takže jsem se stihl napít, než se začne a zahrajeme si na šelmu a kořist. 

Chtěl jsem tady zůstat a vyjít až na oběd, protože je dost těžké někoho jen tak chytit a označit ho dřív, než on mě, ale nechci trest a hlavně nechci klesnout v Stylesových očích. 

Už to bylo asi deset minut, když jsem kousek od sebe uslyšel nějaký zvuk. Přikrčil jsem se a schoval se za kmen, abych viděl mého kolegu, který se plížil kolem mě. Jakmile byl ke mně zády vyběhl jsem. Nevěděl jsem co přesně dělat. To k němu mám jako jen přijít, říct mám tě a dát mu razítko? To asi ne. Prudce jsem ho chytil za ruku, kterou jsem mu zkroutil za zády a když jsem vyskočil a chytil ho do kravaty, dostal jsem ho na zem, nečekal to. ,,Mám tě." Uchechtl jsem se zle. Stále jsem ho držel, když jsem si z kapsy vytáhl razítko a broskví se mu podepsal na čelo. Dřív než by se stačil zvednout jsem utekl a byl zase v utajení.

---

Vedl jsem si dobře. Už jsem chytl přes polovinu všech vojáků a některé jsem označil i dvakrát, třikrát. Baví mě takto útočit. Vždycky jsem byl poddajný a chtěl být ovládán, teď jsem to ale já, kdo tady bojuje.

Všechny jsem značil na čele, abych viděl, kolik jich mám. I mě dvakrát chytli, ale oproti ostatním si vedu hodně dobře. Jak jsem řekl, jsem ve výhodě. 

Z dálky jsem najednou uslyšel píšťalu. Styles nás svolává. Ještě jsem chvilku čekal, aby toho někdo nevyužil a nechytl mě. 

Všichni jsme k němu poslušně přišli a já si všiml, že jen těžce zadržuje smích. ,,Vidím, že vás Tomlinson dostal." Uchechtl se a jednoho šťouchl do čela. 

Když nad tím ale tak přemýšlím, tak nevím, jestli bych měl takové výsledky, kdybych neměl Stylese. Pro něho se snažím víc, chci mu dokázat, že mě nesmí podceňovat. Chci to dokázat všem, hlavně sobě.

,,Je tady někdo, kdo ještě nechytil nikoho?" Zeptal se, když už ho přešel smích. Nikdo asi nezvedl ruku dle toho, že se nepatrně usmál. Jsem ale tak rád, že je konec, aspoň prozatím. Mám hlad jako vlk a potřebuju nějakou energii, kterou dostanu jedině z jídla. Takový nátlak, bojovnost a adrenalin mě úplně vyhladověl, takže teď asi vypadám jako prase, ale mám hlad. 

,,Úplně tě chápu." Bouchl mě po zádech nějaký blonďák, který si za mnou přisedl ke stolu ve velké jídelně. Podíval jsem se na něj s plnou pusou a vyzval ho mluvit. ,,Niall Horan. Třetí četa s Cahillem. Proč jsi tam špinavý?" řekl těsně před tím, než si zacpal pusu jídlem.

,,Louis Tomlinson, první četa. Jsem se Stylesem a teď máme docela náročný program na to že řekl, že to bude volnější." Zamumlal jsem a dál se cpal. 

,,Tak to chápu. Hele, říká se o něm, že je hodně tvrdý a krutý. Je to pravda? Všichni se ho tady bojí." šeptal. Jen jsem se uchechtl. Ani se nedivím, že se o něm říkají takové věci, jsou částečně pravda, ale určitě ne tak, jak si to ostatní myslí. 

,,Je tvrdý ale férový. Udělá z nás dobré vojáky, mám ho rád." 

,,To se nedivím, je to fešák." Drcl do mě loktem, já jsem se ale jen zamračil a podíval se na něho stylem, ať si tady ze mě nedělá kamaráda. Zmlkl a já si mohl dojíst své jídlo v klidu a bez keců. Dneska bude ještě dlouhý den, potřebuju aspoň u oběda klid. I přesto má Niall pravdu a Styles opravdu fešák je, ale teď nemám náladu na takto rozjařeného kluka.