Military ||Larry Stylinson||

Díl 10.

Harry

Pro mě, Keogha a Cahilla dnešek znamená volno. Máme jen svoji jednu četu, a ta je teď pryč, ostatní plukovníci a velitelé mají zbylé čety nebo jiné povinnosti.

Každý jsme se svým časem naložili jinak, já jsem třeba jel do města, abych v pokoji vymaloval a nebyly to jen čtyři šedé stěny. Poklidně jsem jel do města, koupil barvu a hned jel zpátky. Mám na to jen dnešek, a víkendy, ale chtěl bych to udělat dneska.

V pokoji jsem všechno oddělal od stěn pryč a překryl to plachtou. Na podlahu jsem dal noviny a mohl jsem začít. Ptáte se jaká barva to bude, překvapivě tmavě, hodně tmavě zelená. S hnědým nábytkem to bude vypadat skvostně, jsem přeci voják, miluju tuhle kombinaci.

---

Kolem šesté jsem končil. Všechny stěny jsou natřené a do té půlnoci barva určitě uschne. Stejnak určitě ještě i po půlnoci budu někde pryč, jelikož se vždycky aspoň jeden nevrátí a musíme ho hledat. Teď jsem ale šel na večeři a poté půjdu ven vyhlížet první vojíny.

Seděl jsem venku na zemi a jedl si svůj pomeranč, ještě i s Geoghem a Kahillem, když jsem z dálky uviděl prvních pár kluků. Byli mi povědomí, je to moje četa!

,,Ha, zase jsou ti moji nejlepší!" šťastně jsem vykřikoval a vysmíval se těm dvěma. Vždycky máme soutěž, čí vojáci přiběhnou jako první, vždycky jsou to moji. Ti moji mají nejlepší a nejtvrdší výcvik. Vřele jsem je uvítal a hned poslal do budovy, kde na ně čeká teplá večeře. Po tak vyčerpávajícím dni musí mít ukrutný hlad.

Během několika hodin přicházeli postupně všichni, ale Louis stále nikde. Nervózně jsem pochodoval venku a koukal směrem, kudy by měl přijít, ale on pořád nikde. Je už večer, tma a ticho. Uviděl jsem někoho přicházet. Sotva šel. Rozběhl jsem se jeho směrem a doufal, že je to Lou.

,,Asi jsem poslední, že pane? Omlouvám se, ale ztratil jsem se." říkal mně úplně neznámý voják. I tak jsem mu samozřejmě pomohl dovnitř a nechal ho odvést na ošetřovnu, aby ho pro jistotu prohlédli.

Je půl dvanácté a Louis je jediný, kdo z mé čety chybí.

,,Ode mě jsou všichni." ,,Ode mě taky." řekli ti dva. Podíval jsem se na ně a prostě přemýšlel, co se mu stalo. ,,Chybí ti někdo?" Zvážněl Kahill. ,,Můj nejlepší voják chybí. Je to divné, opravdu je jeden z těch nejlepších, nevěřím, že to nestihl, muselo se mu něco stát." nervózně jsem přemýšlel nahlas. ,,Tak pokud je poslední, zahájíme pátrání už teď." řekl teď naopak Keogh a šli dovnitř. Já taky.

Jakmile jsme se vybavili, šli jsme do akce. Jsou to naši kluci, můj Louis, takže jsme na hledání jenom my tři. Keogh šel od základny na místo, aby prohledával bližší místa, mohl být už někde u cíle. My s Cahillem jsme ve vrtulníku letěli na místo, kde byli oni vysazeni. S baterkou jsme se vydali na cestu, kterou máme dobře zmapovanou, ale jelikož Louis nemusel, hledali jsme všude.

Stále dokola jsme křičeli jeho jméno, ale nikdo nám nikdy neodpověděl. Volali jsme a volali, když najednou se ozval třetí hlas. Byl to jen Keogh.

,,Nic?" zeptal jsem se vyděšeně. ,,Ne, nikde jsem nikoho neviděl a to jsem to procházel opravdu hodně pečlivě."

Frustrovaně jsem si prsty projel skrze vlasy a silně zatahal. Ničemu tímto ale nepomůžu, takže jdu hledat dál. Cahill šel po správné cestě a my s Keoghem jsme pátrali na všech odbočkách, kam by mohl zabloudit.

Klepaly se mi ruce, svíral se mi žaludek, nic se ale nepohnulo, ani po hodině jsme ho ještě nenašli. Tady to ale funguje tak, že dokud ho nenajdeme, neodejdeme. S každou minout se můj vlastní stav zhoršoval, nikdy se nestalo, že bychom po někom pátrali tak dlouho.