,,Udělej to.. notak, všem se jen uleví, tak dělej!. Klaus tě akorát lituje protože jsi slabá, a Charles si tě vybral právě proto, že jsi slabá. Tímhle se osvobodíš" plakala jsem a seděla na zemi se žiletkou v ruce. Jakmile to udělám, budu mít od všeho pokoj. Už mě nebude moc Charles vlastnit.
,,Chceš vědět proč? Proč si to zasloužíš?. Protože jsi odporný člověk Elizabeth. Existuje tolik žen které může Klaus mít, tak mu dopřej lepší život..s tebou nebude šťastný"
,, udělej to"
,, dělej"
,, udělej to" říkal stále ten šeptající hlas v mé hlavě. Co když má pravdu? Vážně mě tohle dohání k šílenství. Rvu si vlasy a připadám si jako psychopat. Křičím se slzami v očích. A někde v mé duši si přeju umřít, skutečně to udělat. Ale má druhá půlka to nechce jelikož stále věří v lepší dny. Ale jak bych se odsud jinak dostala?. Nebudu Klause nadále otravovat, už teď jsem ho dostala do problémů. Charles mě dnes už jednou znásilnil, nedovolím aby to udělal znovu. Chci se přijmout a nedívat se do zrcadla z odporem, jenže to já zatím nedokážu páč jsem přesvědčena o tom, že já jsem ten, co někomu ubližuje..co každého utrápí. Dívala jsem se kolem a když jsem zaslechla kroky blížící se ke mně, udělala jsem to. Bylo to tak..osvobozující. Asi se to stalo protože mě dohnal strach, nemůžu tvrdit že jsem přece blázen. My nejsme blázni..jen natolik vyčerpány a unavený s té mučící bolesti, z těch hlasů v naší hlavě že nemůžeme jinak. A přejeme si už klid. Někdy je to jako droga..jednou to zkusíte a už vás nezachraní pomalu ani ten motýlek nakreslený na ruce o němž je známo že pomáhá při sebepoškozování. Má mě to odradit? Ne..vždyť v tuhle chvíli jsem na to ani nepomyslela. To strach, strach dohnal mou hlavu, a díky němu už to nejsem já.
Dívala jsem se na krev která stékala po mém zápěstí a přes slzy jsem ani neviděla že v místnosti někdo je. Jen jsem slyšela jeho vztek, a křik. Zoufalý křik. Pak se mi totiž svět uzavřel, nic než prázdnota..prázdnota, bez něj.
Pohled Klause
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Odejít na nákup a nechat ji samotnou byl debilní nápad. A občas lituji svých rozhodnutí. Proto jsem šel zpět do domu za ní. Obvykle si v tuhle hodinu čte. Pozastavil jsem se když jsem ji uviděl. Místo knížky držela tu hrozivou věc. Sklopil jsem zrak na podlahu kde byla všude krev. Stál jsem tam z otevřenou pusou celý v šoku a okamžitě jsem si k ní klekl se slzami v očích které mi stékly na její zápěstí.
,,Elizabeth ne!" křikl jsem a snažil se aby se vzbudila, ale nic. Přišel jsem moc pozdě. Moje múza..moje naděje, můj smysl v životě. Moje spřízněna duše byla pryč, ona byla pryč. Upadla do bezvědomí a mým srdcem projela ostrá bolest, jakoby mě někdo samotného řízl střepem.
,,Tohle ne..kurva vzbuď se Elizabeth!" křičel jsem se zoufalým pláčem a snažil se jí probudit. Nemohl jsem ji nechat odejít. Proto jsem zavolal hned sanitku.
