Proč já?

Jsi moje hračka a já tvůj majitel

,,Charlesi.." šeptla jsem, vždy když jsem ho uviděla..začalo se mi dělat úzko, a teď  tomu nebylo jinak. Byl tady..zdravý a v dobré náladě.

,,Chyběl jsem ti?" na tváři mu hrál pobavený úsměv. Avšak mě připadal vždy odporný.  Přijdu si uvězněna navždy,  jako loutka jejíž vznik byl za účelem pobavení, radosti..a zneužití. Připadala jsem si nemožná..tolik nemožná, že jsem neměla ani chuť žít.

,,Co tu děláš? Jak.. Jak si mě našel? " zeptala jsem se a slzy se mi nahrnuli do očí.

,,Bylo to lehký. Důležitý je že jsem tady. Budeme spolu, a budeme šťastný.." Řekl a vstoupil dovnitř bez mého svolení.

"Už ho nikdy neuvidíš" šeptl mi ten odporný hlas do ucha a mě se nahrnuli další slzy do očí, jak může být tak krutý? Tak zlý?.

,,Ne, na to zapomeň. Nebudu s tebou šťastná  protože to co se děje je jen díky tobě! Já s tebou nikam nepůjdu " Řekla jsem rozhodnutě a Alspoň na chvíli se snažila skrýt ten strach.

,,Já se tě neptal Elizabeth " odsekl a vzal mě za paži. Odvedl mě ke svému černému autu ve kterém mě zamkl. A i přestože jsem se bránila, už jsem v zápětí nemohla mluvit. Prostě mě odvedl zpátky do té temnoty kde byl on pánem. Jeli jsme lesy, mezitím co mě sekíroval svými řečmi o tom jak jsem zbabělá a jak jsem ho zradila. A kromě nadávek taky řekl že s ním budu navždy což jsem nemohla připustit. Naštěstí ho nenapadlo mi svázat ruce..proto jsem otevřela dveře od auta a vypadla na zem. Byla to bolest ale pro útěk jsem byla rozhodnuta udělat  všechno.

,,Elizabeth!" zařval vyděšeně a zabrzdil prudce. Křičel na mě ať přestanu dělat herečku a nastoupím do auta. Jenže já byla proti tomu nastoupit do jeho auta.. jelikož jsem věděla co by následovalo.  Přes bolest jsem začala  běžet jak jen jsem mohla. Charles jel za mnou a pobaveně se smál. Byla to hra o život a jeho to náramně bavilo.
Doběhla jsem do lesa. Tušila jsem že nepůjde za mnou ale to byl omyl. Ihned vystoupil a rozběhl se. Rozhlížel se a moje srdce bušilo strachem, moje nohy byli slabé a moje myšlenky byli samé obav. Pak přišla myšlenka na Klause. Co by udělal kdyby tu byl? Pomohl by mi vůbec?.

,,Vylez Beth, tuhle hru jsem vyhrál já lásko" zasmál se nad poslední větou  a já byla stále schovaná za stromem, v tom mě zahlédl.

,,Myslíš že mi utečeš? Nikdy tě nenechám odejít. Jsi jenom moje a představa že tě osahává ten idiot je příšerná! Já nemám strach ..když po něčem prahnu prostě si to vezmu" Chytl mě za vlasy dřív než jsem se stačila ohlédnout. A mé slzy mi stekáli proudem. Jenže on to ignoroval...ostatně jako vše.

,,Bylo to skvělý princezno, ale hra skončila" usmíval se a držel mě pevně za vlasy.

,,Myslím že právě začala" Řekla jsem přes slzy a  sykla bolestí. Dostala jsem se z jeho spárů a utíkala směrem k noře. Připadalo mi to spíše jako nějaká chodbička. Začala jsem lézt dovnitř do té tmy. Byla to dlouhá chodba.  Dostala jsem se  do nějaké rozpadlé chatky.  V jedné místnosti byla pistole, bohužel nebyla nabitá, ale byli tam taky nože. Všechny místnosti byli jinak prázdné což mě kapku děsilo. Kromě rozpadlé postele a malé ledničky..tu nebylo nic moc. Ale dalo se tu skrýt což se mi momentálně hodilo.

,,Elizabeth jestli nevylezeš tak ho zabiju" začal vyhrožovat. I když jsem z jeho slov strach měla ale nic jsem mu na to neodpověděla. Ovšem, nebyl by to on kdyby neměl výhrůžky v kapse. A ve skutečnosti se klepe strachy jen co uvidí Klause.

,,Princezno, moje trpělivost není.."
chtěl to dopovědět ale v tom po něm hodila nůž který se mu zabodl do ramene a jeho křik byl lék pro moje uši. Ani jsem nad tím nepřemýšlela zda to udělat nebo ne.. byl to impulz. A  možná jsem tohle měla udělat dávno nebýt toho velkého strachu.
Běžela jsem na silnici a odjela autem co mi zastavilo na stopa, v tu chvíli jsem měla vážně štěstí. Bohužel mě nenapadlo vzít si jeho auto ..stejně by ho nejspíš hledal. Dojela jsem domů a převlékla se. Pak jsem si sbalila a snažila se uklidnit. Co když tam teď někde leží mrtvý.. A já z toho budu mít problém? Nebo se z toho dostane a obviní Klause? I přestože to on neudělal. Už jsem chtěla vyjít ze dveří. V tom mě ale strkl Charles na postel.

,,Jak je to.. " dívala jsem se na něj šokovaně. Tak on je snad chodící mumie. Já se tu strachuju že bude problém z jeho smrti, a on žije!?.

,,Možný?" skočil mi do řeči a já se na něj vyděšeně dívala.

,,Ta rána nebyla hluboká, mě se jen tak nezbavíš kočko" začal mě vášnivě líbat a já se snažila bránit se slzami v očích. Byl jak zvíře.. Nikdy neměl dost. Couvl semnou do auta které už pro jistotu zamkl. A začal mě svlekat. Nechtěla jsem to.. Cítila jsem se ponížená. On je ten co mi dělá ze života peklo.

Po chvíli jsme dojeli zpět k němu domů a já odešla do koupelny se osprchovat. Myslela jsem že budu mít na chvíli klid ale v tom jsem spatřila jeho oči. Vždy mě děsili stejně tak jako jeho úsměv či cokoliv co udělá.

,,Jsem tvoje, do toho..stejně mě ošukáš jako vždy a pak mě odhodíš když tě přestanu bavit. Jen proto, že se cítíš sám " řekla jsem naštvaně. Nejspíše ho udivila moje reakce..Moje slova. Díval se na mě aniž by mrkl, opovážil se až po chvíli promluvit, zatím mi podal ručník.

,,Tohle byla drzost Beth ale..maš pravdu, jsem osamělý a proto je tvé tělo moje útěcha" zvedl mi bradu a políbil na rty. 

,,Řekni..proč to děláš?" koukla jsem mu do oči a on se pousmál.

,,Je to sranda" odpověděl a pokrčil rameny s úsměvem.

,,Jsi moje hračka a já tvůj majitel" zvedl obočí s vítězným úsměvem a odešel z koupelny.

Pohled Klause
Když odešla bylo to jako..bodnutí střepem, byla to nesnesitelna bolest.
Už jen to že ví pravdu není dobrý, určitě ji to hodně vyděsilo. Mám výčitky, a strach je to co mě dohání celý život. Nikdy jsem ho ale neměl o blízkou osobu, až doteď. Strach že ztratím  jedinou ženu ve svém životě. Ztratím  ji aniž by si vyslechla jak moc mě to mrzí. Jak moc mi na ní záleží. Kdybych ji to řekl hned.. Vše by bylo jinak. A nebo by možná odešla stejně tak jako tak. Protože jsem špatný člověk. Mám strach kde teď právě je. Mám o ní obavy. Byla jediná žena po dlouhý době v mém pokaženém životě, která mi dodala naději. Možná to byl celý sen. Sladký  sen a noční můra zároveň. Třeba se pak vzbudím díky Elizabeth  a tý její  nádherný vůni. Jenže pak ty oči otevřu a jsem opět v realitě. V realitě kde není ona..neslyším její smích ani její směsné poznámky. Bez ní se cítím špatně.. bez ní jsem nic. A proto jsem přešel k otevření alkoholu s vědomím že tohle mi zlepší náladu. Nemáte to tak? Když si otevřete krabičku cigaret, nebo právě tu flašku alkoholu. Či jinou návykovou látku. Je to přesně ten pocit prázdnoty o níž  si myslíte že vám pomůže jen tohle.  Udělat vše, jen najít v něčem tu útěchu.