Proč já?

Epilog

O rok později

Policie nakonec usoudila že se jednalo o sebeobranu. Dokonce našli důkazy o mém znásilnění.
V ten den  kdy jsem vystřelila, jsem si začala pomalu uvědomovat vše co se stalo, a měla jsem pocit že je to celé moje vina...v mojí hlavě byl velký chaos. V ten moment.. jsem  ucítila zvláštní pocit. Bylo to, jakobych ucítila vítězství, tu veškerou volnost a vše jakoby to ze mě rázem spadlo.

Teď se můj život rozjel naplno, a úplně jinak. Z mou partou se stále někdy vídám. Hlavně s Jeremym kterému jsem se rozhodla odpustit, protože původně se k Charlesovi připojit nechtěl. Je tak hnusný že k tomu využil to, že byla jeho máma nemocná. 
Měl teď těžké období, protože to nezvládla a zemřela. Bylo to strašné.  Snažila jsem se mu být oporou.  A i přestože se uzavřel kvůli smrti své matky do sebe, se mnou občas komunikovat chtěl, a někdy napsal i Jenn za což jsem byla ráda.
Vlastně když je řeč o Jennifer. Byla hodně zmatená, ale přežila to.  Když ležela v nemocnici ve které ošetřili i mě a Klause.  Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku se slovy" odpouštím ti".   Hned na to se šťastně usmála. Takže se stala mou nejlepší kamarádkou..Byla jako Charlesův poskok. Ale když mě pak víc poznala, už jí bylo nepříjemné poslouchat Charlesovo rozkazy. Snažila se mě chránit a byla v tom nevinně. Tak proč ji nedat šanci?

Každý den mi přišel stejný. Jako věčný kolotoč. Zažívala jsem mučící dny, až do chvíle kdy jsem poznala Klause. On je mým zachráncem.
Charles mě ani jednou neobejmul.  A ani jednou se na mě nepodíval jako na svou princeznu a já si díky němu zkazila život. Nebýt tenkrát Klause, tak asi dál pláču v zamčený koupelně s hlavou sklopenou v níž kolují myšlenky typu" mám strach co mě čeká další den"

"Proč to nemůže skončit?"

"Jsem tak k ničemu, měla bych sebrat odvahu ale nemohu, bojím se ho" 
Opravdu jsem se ho bála. Pokaždé když mě uhodil. Když přišel domů. Když se mě dotýkal. A když zvýšil hlas. Vždy se mě snažil přesvědčit o tom, že si za to vše můžu sama, čemuž jsem uvěřila.

Nakonec jsme se z Klausem vzali, a máme spolu holčičku. Je to neuvěřitelný. Když jsem to Klausovi oznámila byl trochu zaražený, ale nakonec byla vidět jeho radost. Dali jsme jí jméno Hope. Jako "naděje" naděje do našeho ztraceného života. Hope Klause změnila. Říkala mi to Rebekah. Prý byl vždy    negativní, zahořklý a nepříjemný. Uzavřený do sebe, ale teď je k nepoznání.
Nemohla jsem si přát lepšího manžela. Vždy mi pomůže, nebo mi něco pochválí, a říkává mi jak úžasná jsem.
Někdy jsem se na sebe podívala do zrcadla z nechutí. A viděla odraz mě, a Charlese jak mi šeptá ty odporný slova. Život s ním mi vzal vše. Čas i  sebevědomí. Musela jsem chodit k psycholožce, abych se dala dopořádku. Jenže najít směr..nebo sama sebe je těžký, a cesta na dlouho trať.
Co se týče Klausovo rodiny, byli rádi že jsem se k nim nastěhovala. Z Rebekah bylo ze začátku těžké vyjít, ale pak si mě oblibila.
Pamatuji si jak jsem s Klausem byla na pouti. Bylo krásný počasí a ten den jsem si moc užila. Když jsme byli na odchodu, zastavili  jsme se ještě u Střelnice.

"Počkej. Vystřelím ti růži" řekl a já se radostně usmála. Nikdy jsem žádnou růži z poutě nedostala.  Vlastně ani tu opravdovou.
Vedle mě stáli dva lidi, kteří si mysleli že to Klaus nedá. Ale dal to. Hned několikrát vystřelil přímo na terč.
Bavilo mě pak pozorovat  ty jejich překvapený výrazy.

,,Hmm střílet ti vážně jde" zasmála jsem se.

,, Zkušenosti lásko" Políbil mě a podal mi růži se slovy" Pro mou princeznu" nad tím jsem se šťastně usmála a objala ho.

,,Víš že je ti podobný?" Ukázal plyšáka kterého měl schovaného za zády.
S radostným úsměvem jsem si ho přitiskla k sobě.

,,Děkuju, za tohle, i za krásně strávený den"

,,Dal bych ti celý svět Elizabeth" Odpověděl a políbil mě na rty.

Když jsme odcházeli, začalo zrovna pršet a já si vzpomněla na den, kdy mě Charles v dešti nutil, abych nastoupila do jeho auta. Odmítla jsem to protože jsem věděla co bude následovat. A to ho ještě více rozčílelo.

"Co se děje?" Podíval se na mě Klaus když viděl můj smutný výraz.

,,Jen..mi to něco připomnělo"  Hned poznal co.
Přišel ke mně blíž a dal mi ruku na tvář.

,,Tyhle vzpomínky zkus vypustit z hlavy ano? Protože je to pryč. Spolu to zvládneme. Budeme společně čelit tomu co ještě přijde, těm překážkám. Těm nočním můram. Už nejsi na nic sama" Pousmál se. Jeho úsměv mi dodával odvahu.

,,Mám strach Klausi. Mám strach že o tebe přijdu. Že odejdeš" hlesla jsem tiše. On se však ke mně sklonil, a podíval se mi do očí.

"To se nestane. Vždy budu při tvém boku" Odpověděl a pohladil mě po tváři.

,,Slibuješ?" Zvedla jsem k němu hlavu.

"Ano, slibuji" přitiskl si mě k sobě a já opět pocítila tu jistotu.

"Myslím že jsem udělala dobře, když jsem tehdy poslechla svůj vnitřní hlas, abych ti zkusila věřit. Protože s důvěrou po tom všem to bylo těžký. Ale v tvých očích..v tvých očích jsem neviděla temno ale naopak. A když jsi mě vzal za ruku poprvé, pocítila jsem bezpečí Klausi"  Bylo vidět že ho moje slova potěšili, protože se usmíval. Po chvíli se podíval na nebe, a pak mě do očí. Kapky deště na nás pomalu dopadali.  A za chvíli se rozpršelo úplně.

,,Vždycky se mnou budeš v bezpečí. Změnila jsi mi život, a já tě budu chránit ať se děje cokoliv. Protože tě miluju, má Elizabeth. Řekl mi do očí se šťastným úsměvem a něžně mě políbil.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Současnost
Skoro celý můj život jsem byla nucená k sexu, a dalším věcem. Chodila jsem spát s pocitem viny, že je to vše má chyba. A možná kdybych se naučila říkat slovo" Ne" nebo se s tím někomu dřív svěřila, bylo by to jiný.  Možná že kdybych nebyla tak naivní, bylo by to jiný.
Možná že kdybych potkala Klause dřív, bylo by to jiný. Možná.
Asi jsem na sebe příliš tvrdá a měla bych být na sebe pyšná. Protože ne vždycky to dopadne dobře. Ale já to zvládla.
Stále si nemohu uvědomit že jsem konečně našla muže o němž jsem snila skoro každý den.  Moje peklo z Charlesem skončilo.
Splnilo se mi moje největší přání a já jsem teď šťastná po dlouhé době.
Myslím, že jsem našla konečně své světlo, v té ztracené temnotě. 

Znásilnění je jedním z nejhroznějších zločinu na zemi, a děje se každých pár minut.

Tohle je definitivní konec mého příběhu. Nemůžu ani uvěřit že se to povedlo, a dokopala jsem se k tomu napsat konec:D. Někdy mi to fakt trvalo. Chci vám taky moc poděkovat že to někteří dočetli až sem, a za každý ohlas, a komentář. Nesmírně si toho vážím<3. Nejspíš to nebude nějaký trhák, ale jsem ráda že jsem s tím vůbec začala, jelikož je důležitý o tomhle mluvit a nenechat si nic líbit.

Buďte na sebe opatrní.