Nekonečná válka - 1. Díl Kroniky čtyř kontinentů (BUDE SE VYDÁVAT)

💫10. Kapitola💫

   ,,Jako mladík jsem si všimnul, že se na mě všichni dívali skrze prsty kvůli mé magii. Báli se a mysleli si, že jsem zrůda. Po několik let jsem se jim snažil prokázat opak, ale bezvýsledně. A tak jsem se rozhodl, že když odmítají být mí přátelé, budou moji nepřátelé. Můj bratr se snažil mě 'zmírnit' a nějak přesvědčit, ale jen mě tím více rozhněval. 'Skryj svou moc, bratře. Buď víc jako my, bratře. Nebuď tím, kým jsi!'.".
   Naštvaně mrštil kouzlo, které se rozprsklo o bariéru. Polekaně jsem nadskočila. ,,Začal jsem cestovat po planetách a ničil je. Všichni ti lidi se světlou magií si mysleli, že jsou víc než my, ti s temnou magií. Hlásal jsem tuto realitu a spousta Elementárů jako já to pochopila a přidala se ke mně. Postupně jsme dobívali a ničili. Nikdo se nám nepostavil do cesty. Až pak, když jsem napadl mou rodnou planetu, jsem zeslábl a to napomohlo světelným mě chytit do pasti.
   Během týdne nás pochytali a zavřeli do vězení nejhoršího. Vězení, kde máš pocit, že tvé tělo se rozděluje na několik částí a pak zase srůstá. Kde v hlavě slyšíš hlasy a cítíš tlak, jako by ti měla hlava prasknout. Teče tu krev a hned se ti obnovuje jen proto, aby mohla znovu téct. Hojí se ti čerstvé rány proto, aby ti mohli udělat další a hlubší. Jen já jsem přežil. Jako jediný z stovek tisíců temných Elementárů." řekl a konečně se zastavil. V očích měl tolik hněvu, bolesti, agrese a nenávisti. Začínala jsem mít z něho čím dál tím větší strach. Byl naprosto nevyzpytatelný. Podíval se na mě a pokračoval.
   ,,Jakmile jsem zjistil, že jsem poslední, slíbil jsem si, že je pomstím. Podařilo se mi najít mezeru v jejich 'dokonalé' obraně a tou jsem propustil část mé podstaty. Ta nabrala mou podobu. Ovládal jsem ji svou myslí a měla zbyteček magie. Putoval jsem po světě lidí a živil se z jejich strachu. Nechal jsem je prožívat jejich největší obavy a z té energie, kterou vypouštěli, jsem opět nabíral sílu. Bohužel, toto nestačilo k mému osvobození. Z vězení portál otevřít nešel. Bylo to možné pouze z venku a má magie na to nestačila. Ne dokud byla venku jen část mě.
   Potřeboval jsme někoho s podobnou podstatou, abych se na ni mohl napojit, ovládnout, vytvořit portál, vylézt ven a pohltit kus této síly. Pak bych byl nevratně volný. Avšak nikoho s magií jsem nemohl najít, natož abych měl takové štěstí, aby ta magie měla stejné jádro.". Uchechtl se a podíval se na mě téma ledovýma očima. Začal se ke mně přibližovat. Okamžitě jsem nabrala sílu a snažila se od něj odplazit co nejdál. Byl rychlejší. Chytil mě za bradu a donutil mě se mu podívat do očí. Můj tep nabral rychlost. Co se mnou teď bude???
   ,,Z nudy jsem přijal práci učitele na vaší škole a jen pro pobavení jsem seslal kouzlo očarování. Na lidi tato dávka bohatě stačila a všichni mi propadly. Muži, ženy, všichni... Ale ty... Ty jediná jsi nebyla omámená. Tak jsem si tě zavolal. Nenápadně jsem proti tobě poslal plnou sílou toto kouzlo, ale nefungovalo to. Když jsi odešla, všiml jsem si jednoho tvého vlasu na mém křesle. Popadl jsem ho a začal pomocí něj, tvé DNA, zjišťovat, co za moc máš. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tvá podstata měla naprosto stejné vyčíslení jako moje, až na to, že za těmito čísly byly nějaká další, takže máš i něco navíc. To mě ale nezajímalo. Jedinou informaci, co jsem potřeboval, jsem měl.Dostal jsem tě z průšvihu, ale hned tě odtáhli sem. A tak jsem si počkal až budeš nejzranitelnější a pak jsem započal svůj návrat. A teď jsem díky tobě tady. Celý a v plné síle." ukončil svůj monolog.
   Až teď jsem si uvědomila, jaký magor to je. Zabíjel jen proto, že ho nepřijali? Proč? A jak si mohl dovolit zkoumat mé DNA? I když... Mohl by zjistit, kdo jsou mí rodiče? V duchu jsem si vynadala. Tenhle chlap mi rozhodně nepomůže. Pořád mě držel za bradu. Rychle jsem zamrkalay jako bych se vzpamatovala a dala jsem mu facku. Okamžitě mě pustil. Postavila jsem se a co nejvíc jsem se vzdálila. On se jen začal smát. ,,Nebuď hloupá, Kassandro. Pojď se mnou a já tě naučím doopravdy využívat magii. Tihle lidé tě jen naučí ji potlačovat a pak, až to budeš nejmíň čekat, ti bodnou kudlu do zad. Přidej se ke mně a společně budeme vládnout." snažil se mě zmanipulovat. Naštvaně jsem zavrčela. V ruce se mi objevila černá koule magie. Hodila jsem ji po něm. Zastavil ji štítem a s neutrálním výrazem pokračoval.
   ,,No tak, nejsi přece tak hloupá. Musíš cítit, že tě tu doopravdy nechtějí. Co ta simulace? Viděla jsi to? Není to jen strach, je to tvůj instinkt, co ti říká, že jsou to jen zrádci. Tak si přestaň hrát na nějakou hrdinku a postav se realitě.". Naštvaně jsem proti němu poslala několik kouzel. Jak jsem to dokázala? Ne, teď není čas nad tím přemýšlet. Musím ho porazit. ,,K tobě se v životě nepřidám. Chceš mě jen využít! Nemysli si, že ti na tyhle kecy skočím, tak primitivní nejsem!" zakřičela jsem na něj plná zloby. Opět se ke mně rozešel. Strach ve mně vytvořil sílu. Sesílala jsem proti němu různá kouzla, ale on je vždy zničil nebo odvrátil. Najednou jsem narazila na bariéru. Nemám kam utéct! Tenebris se uchechtl: ,,Teď naplníš svůj osud, maličká.". Srdce mi div nepuklo.
   Najednou bariéra praskla a dovnitř doslova vletěla ředitelka. Zakřičela: ,,Uteč, Kass." a začala bojovat proti Tenebrisovi. Neváhala jsem a nechala jsem své nohy unášet mě do bezpečí. Mí přátelé na mě čekali u vchodu do sálu. ,,Kass! Konečně!" vykřikl Valor a hned mě obejmul. Spokojeně jsem se k němu přitiskla. Kéž bych tak mohla zůstat navěky, ale nešlo to. Odtáhla jsem se a vyděšeně jsem se podívala na ostatní. ,,Musíme pryč, schovat s!" naléhala jsem na ně. Tu se ozval výbuch. Tlaková vlna nad všechny smetla na zem.
   ,,Kassandro! Ty malá zmije!" zakřičel mně tak známý hlas. Sakra! Všichni jsme vystřelili a začali utíkat ven. Rozrazila jsem dveře a vyběhla na nádvoří následovaná mými přáteli. Najednou před námi přistál Tenebris. Byl vzteklý. V jeho očích planul ledový plamen připravený zničit vše, co se mu postaví do cesty. ,,Přestaň s tímhle divadlem! Mám dost vašich her. Pojď se mnou a nikomu se nic nestane." pronesl a zabodl do mě jeho pohled. Bylo to, jako by jeho pohled byla ostrá dýka a probodávala mi mou hlavu.
   Sledoval každý můj pohyb. Díval se na mě jako na kořist. Co mám dělat??? Jeho pohled upoutala skupinka, která se kolem něj objevila. Muži v tmavě stříbrné zbroji. Na hrudní části měli nějaký znak. Vypadalo to jako pentagram, jen ta hvězda uvnitř byla daleko zdobenější a vnější kolečko bylo ozdobeno dalšími výrůstky, nevím jak to popsat. Vypadá to tak zvláštně. Každý z nich držel dlouhé kopí, jehož hrot byl jako z křišťálu. ,,Tenebrisi, dej ruce nad hlavu a vzdej se. Odpor je zbytečný. Vrátíme tě tam, kam patříš." řekl muž který k němu stál čelem. Takže vězeňská ostraha. Tenebris se uchechtl a opět se podíval na mě. ,,Tohle není konec. Ještě se uvidíme, maličká. Brzy..." řekl a přímo před našima očima zmizel.
   Adrenalin mi postupně vyprchal z těla a já najednou ucítila slabost. Co se to děje? Nohy mě přestaly poslouchat, kolena se mi podlomila a poslední, co jsem cítila, byl tvrdý dopad na zem...

Ahooooj, tady nová kapitola. Snad se vám líbí. Doufám, že jsem vás moc neodpudila písní k znovunavrácení Tenebrise. Pro mě to tak prostě sedělo. Pokud byste měli jakýkoliv problém s písněmi v knížce, určitě mi to napište. Samozřejmě i jiné problémy mi sem napište, ráda vám všechno osvětlim a poslechnu si váš názor.
Tak doufám, že tato kapitola je lepší, dala jsem si na ní záležet ❤️.
Nevím, kdy vyjde další, ale snad si brzy opět najdu čas.
Tak ahoj příště...

VikisekCZ