Nekonečná válka - 1. Díl Kroniky čtyř kontinentů (BUDE SE VYDÁVAT)

💫13. Kapitola💫

   Další den byl nic moc. Mí kamarádi se o mě moc nezajímali, protože měli spoustu práce s opravou simulátoru a já... Já jen chodila do hodin s prváky. Ti jediní měli vyučování. Zbytek pomáhal tam, kde mí přátelé a nebo se starali o jiné věci. Učitelka nám vysvětlovala základy tvoření kouzel, ale všechno mi šlo jedním uchem dovnitř, druhým ven. Nedokázala jsem se soustředit. Všechno bylo rozmazané a vzdálené. Jsem hrozně unavená... Jen se na chvíli položím na lavici a na minutku zavřu oči. Nakonec jsem usnula...

   Mužský smích se rozléhal všude kolem mě. Rozhlížela jsem se, ale nic jsem neviděla. ,,Kde jsi?" zakřičela jsem vyděšeně. Smích jen zesílil a pak přímo přede mnou přistál Tenebris. ,,Maličká..." zašeptal a uchechtl se. Srdce mi bušilo rychleji než při běhu. Strach se mi dostal snad až do morku kostí. ,,Co ode mě chceš?" zakřičela jsem na něj rozhořčeně, abych zakryla svůj strach. On se mi podíval přímo do očí a rozešel se pomalu ke mně. Narazila jsem na stěnu. Ale ne. Tenebris se jednou rukou opřel o tu neviditelnou stěnu. Byl ode mě jen malý kousek. Nemohla jsem se strachy ani nadechnout. Největší monstrum tohoto světa stálo přímo přede mnou. Doufám, že je tohle jen špatný sen...
   Svou levou rukou chytil jeden pramínek mých vlasů a lehce si ho namotal na ukazováček.  ,,Jsme stejní, malička, to si pamatuj." řekl. Malinko jsem se nadechla a ihned mě do nosu uhodila nová vůně. Jeho pach mi byl tak povědomý, ale odkud? Ne, dost! Strach jsem zahnala do nejzadnějších koutů mysli a pravou rukou jsem odstrčila jeho levačku. Ihned jsem sebou trhla doprava a vymanila se tak z jeho ,,vězení". ,,My nejsme stejní. Já nejsem monstrum." řekla jsem naštvaně. On se jen zasmál a opět se začal přibližovat. Začala jsem po něm metat kouzla, která jsem ani neznala. Můj strach, který zmítal mým tělem je tvořil jedno po druhém, každé mocnější a mocnější. Najednou mě zezadu za ruce popadly dva temné spáry a stáhly mě na zem. Snažila jsem se osvobodit, ale nešlo to. Má magie pohltila mé tělo a snažila se mi pomoct, ale bez účinku. Tenebris se nade mě sehnul a svýma obrovskýma rukama mi držel ty moje společně se spáry. ,,Nebraň se tomu, Kass. Vždyť to sama musíš vidět a cítit. Jak tebou koluje temnota, vztek, smrt..." přesvědčoval mě. Z očí se mi spustily slzy. ,,Ne..." šeptala jsem omámena hrůzou. Byl tak blízko, mohl mi cokoliv udělat, nechci dopadnout jako Valorova sestra! 
   ,,Prosím, nech mě být, prosím!" vzlykala jsem, ale jako by mě neslyšel. Začala jsem sebou zmítat, ale nefungovalo to. Pořád mě pevně držel, jako bych byla slabá jako muška. Jednu ruku mi pustil, ale pořád jsem se nemohla pohnout. Byla v sevření té temné hnáty. Z pochvy připevněné k opasku vytáhl dýku, s úšklebkem mi ji přiložil ke krku a řízl. Bolestně a vystrašeně jsem zaječela. Už dost!

   Vystřelila jsem do sedu s rukou přiloženou ke krku. Kolem mě stáli mí přátelé a zděšeně mě sledovali. S hrůzou jsem si uvědomila, že mám opravdu ruku od krve. Okamžitě jsem běžela do koupelny k zrcadlu. Když jsem si oddělala ruku z krku, nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Dlouhá tenká ranka přes mou čelist a kousek krku krvácela. Krev mi stékala až ke košili, kde tvořila červené skvrny.
   Qilla mě ihned vzala k ředitelce. Vyčarovala mi bílý kapesník a přiložila ho k ráně. ,, Drž si to!" rozkázala. Bylo vidět, že je velmi rozrušená. Jakmile jsme dorazily ke dveřím, zaklepala a nehledě na to, že nám ředitelka neodpověděla, Qilla otevřela dveře a vtáhla mě dovnitř. Zde seděli úplně všichni učitelé. Ředitelka se lehce zamračila. ,, Nevzpomínám si, že bych vás vyzvala ke vstupu. Máme důležitou poradu, mohly byste počkat?" řekla nepříjemně. Qilla mi strhla kapesník z krku a tím odhalila ránu. ,,Tohle nepočká. Podle toho, co křičela ze spaní, jí to udělal Tenebris. Napojil se na ni." pronesla Qilla. Všem učitelům spadla brada když zpozorovali mou krev téct dolů až pod košilku, kde už byla opravdu velká skvrna.
   Ředitelka se zvedla a vyčarovala mi křeslo. ,,Posaď se, Kass." vybídla mě. Nemusela to říkat dvakrát. Ihned jsem si sedla a ona přinesla vlhčený kapesník. Lehce mi oplachla ránu a pak k ní natáhla ruku. Zavřela oči a něco potichu zamumlala. Najednou se její ruka rozzářila zlatým světlem. Vykulila jsem oči. Co to je? Najednou k mému krku vystřelil paprsek a než jsem se nadála, rána byla pryč. Ředitelka se unaveně posadila do své židle.
   ,,Běžte. A ty, Kass, si dávej velký pozor. Mám pocit, že to, co jsi viděla, bylo jen varování." pravila a pak nás kouzlem postrčila ven. Ani jsem nedořekla děkuji a už zabouchla dveře. S Qillou jsme ještě chvíli zmateně stály na místě, ale pak jsme se rozešly k nám do pokoje. Akorát zvonilo na oběd, tak jsme se rozdělili. Ostatní šli napřed a já si utíkala vyměnit věci. Rychle jsem se převlékla do čisté uniformy, učesala se a šla jsem na oběd. Společně se všemi jsme si sedli k našemu stolu a v tichosti jsme jedli svůj oběd. Nikdo ani nemukl.
   ,,Kass, co přesně jsi viděla? Hrozně jsi křičela a brečela." zakončil ticho Valor. Podívala jsem se všem do obličeje, ale hned jsem sklopila pohled. ,,Nechci o tom mluvit. Prosím, dělejme, že se to nikdy nestalo." zašeptala jsem smutně. Rozhodně jsem nechtěla vzpomínat na ten hrůzostrašný sen- nebo realitu? Sama nevím, co to bylo.
   Po obědě jsem se co nejrychleji odebrala do třídy. Sedla jsem si do nejzadnější lavice a vyčkávala na začátek hodiny. Postupně se do třídy dostavili i mí kamarádi, ale ignorovala jsem je. Chci být na chvíli sama a vzpamatovat se z toho zážitku.
  
   Po vyučování plném složitých věcí, jako obvykle, jsem odešla na pokoj a zavřela se do koupelny. Někdo zaklepal jemně na dveře. ,,Mohu?" ptal se mě tak známý mužský hlas. ,, Běž pryč, Valore. Chci si to nechat projít hlavou." odbyla jsem ho, avšak on to nebral vážně a otevřel dveře. Když ne uviděl sedět schoulenou v klubíčku v rohu místnosti, ihned ke mně přišel a obejmul mě.
   Během pár vteřin jsem ho pevně stiskla a po tváři mi začaly putovat horké potůčky slz. ,,Bylo to hrozné. Měla jsem takový strach..." zašeptala jsem zakaleným hlasem. ,,A dozvěděla ses něco? Třeba proč po tobě pořád jde?" položil mi otázku. Zakroutila jsem hlavou. ,,Jen mi řekl, že-že...". Nemohla jsem na to ani pomyslet. Valor mě pohladil po zádech. ,,Co ti řekl, povídej." vybídl mě. Zavřela jsem oči a nechala jsem další slzy zahřát mou tvář. ,,Valore, co když jsem stejné monstrum jako on?" pronesla jsem.
   Odstrčil se ode mě a naštvaně se mi podíval do očí. ,,Nesmysl. Ty a monstrum? Ani náhodou! Tvá moc neurčuje, kdo jsi. To tvé činy." přesvědčoval mě, ale tohle mě uklidnit nedokázalo. ,,Ta čísla v DNA... Jsou přece naprosto stejná až tedy na to, že mám ještě něco málo navíc. Třeba jeden element nebo tak něco, ale jinak jsou úplně totožná.". Valor se nadechl, že mi to vymluví, ale najednou se zasekl. Chvíli přemýšlel a pak se na mě podíval takovým zvláštním pohledem.
   ,,Kass, říkal všechna čísla? I poslední dvojčíslí před tím tvým navíc?". Nechápala jsem, proč se mě na to ptá. ,,Ano, jasně mi to dal najevo." odsekla jsem podrážděně. Valor mě ale najednou chytil za ramena a vyděšeně se na mě podíval. ,,Vím, proč po tobě jde. To dvojčíslí je-". Přerušilo nás odkašlání ředitelky, která stála ve dveřích. Podívala se na mě, jako by nemohla uvěřit, že existuju. Nechápavě jsem se na ni podívala. Ona nám pokynula rukou a my ji chtě nechtě museli následovat.
   Zavedla nás až do kabinetu. Srdce mi divoce bušilo. Co znamenají ty poslední dvě čísla, o kterých Valor mluvil? Je to něco o mé moci? Nebo něco naprosto jiného? Nervózně jsem si mnula okraj sukně. Ředitelka zavolala i mé ostatní kamarády a všechny učitele. Ředitelka se vážným pohledem opřela o stůl a řekla: ,,Máme teorii, proč Tenebris pořád jde po Kass, i když už je volný. K tomu, abychom si to ověřili, potřebujeme jeden tvůj vlas. Prosím, Qillo.". Qilla neváhala, vyčarovala nůžky a ustřihla mi jeden vlas. Pak ho podala ředitelce a ta ho vložila do takového... Stroje? Vůbec jsem nevěděla, co to je, ale po chvilce jsem pochopila, že tohle dělá vyčíslení DNA.
   Na předek, kde se ukazovala čísla, viděla pouze ředitelka, ale chvíli se určitě nic nedělo, protože netrpělivě klepala prstem do stolu. Avšak jakmile udělátko zapípalo, ředitelce zamrzla tvář. Dívala se na to, jako na zjevení, pak špitla: ,,Padesát jedna..." a všechny oči se nevěřícně stočily na mě. Pot mi stékal po zádech. Co je padesát jedna? A proč všem tohle číslo sebralo dech?...

Ahoj, tady nová kapitola, tak snad se líbí. Je opravdu výjimečně dlouhá, tak doufám, že nevadí 🤗.
Nevím, kdy vydám další, protože ve škole je to fakt peklo, ale spolehněte se, že se budu snažit co nejdřív.
Určitě mi napište, co si zatím myslíte o ději a celkově o knížce a hlavně o Tenebrisovi a Kass.
Děkuji moc za aktivitu u ostatních knížek, vždycky mi zvedne náladu vidět, že vás mé knihy tak baví.

Tak ahoj příště....

VikisekCZ