Nekonečná válka - 1. Díl Kroniky čtyř kontinentů (BUDE SE VYDÁVAT)

💫16. Kapitola💫

   Dopředu vystoupila ředitelka. ,,Výborně, Kass. Výborně..." řekla potichu. Přišla až ke mně a objala mě. ,,Dokázala jsi to. Teď už ti v cestě nestojí nic. Můžeš ho porazit." zašeptala mi do ucha. Přikývla jsem. Pomalu jsem se rozešla ze sálu následovaná všema očima. Bylo to nepříjemné. Na chodbě jsem se opět přeměnila na svou normální podobu a utekla jsem do pokoje. Zabouchla jsem dveře a začala jsem pochodovat po pokoji.
   Ta síla... To zlatavé světlo, co to bylo? Element světla. Musel to být element světla a to je to moje navíc. Takže jsem teoreticky mocnější než Tenebris a možná proto mi chtěl zabránit v dokončení proměny. Pořád jako bych cítila tu bolest v srdci. Pukalo a jakmile se tak stalo, vlila se do mě nová moc a já se přeměnila. A to světlo... To, jak jsem vraždila.
   Posadila jsem se unaveně na postel. Bylo toho moc. Někdo zaklepal na dveře. Pozvala jsem dotyčného dovnitř a k mému údivu vstoupila ředitelka. ,,Mohu?" ptala se. Přikývla jsem a ona šla a přisedla si za mnou. ,,Jsem na tebe moc hrdá, Kass. V té zkoušce jsi musela prokázat mnoho kvalit.". Podívala jsem se na ni smutně a řekla jsem: ,,Ano. Musela jsem zabít všechny mně drahé a pak se nechat ozářit světlem. Mám element světla, to mám navíc." Ředitelka se na mě chvíli tak zvláštně zadívala, ale pak přitakala: ,,Ano. Je mi to líto, že to tak muselo být, ale pokud to bylo to, co otevřelo tvou moc, stálo to za to." Lehce jsem zakývala hlavou. Ředitelka mě pohladila po rameni. ,,Zkusíme tvou moc zkombinovat s hudbou. Celkem ti to jde, když u toho zpíváš.". Usmála jsem se a vděčně jsem se na ni podívala. Měla pravdu. Ještě chvíli u mě seděla, pak mi jen přiložila ruku na čelo a vyslala do mě kousek energie. K tomu dodala jen: ,,Proti bolesti hlavy." a odešla.
   Zanedlouho se do pokoje dostavili mí přátelé. Gratulovali mi, ale také měli spoustu otázek ohledně simulace. ,,Tak? Co jsi viděla?" ptala se Crystal. Nervózně jsem si zkousla ret. Bála jsem se říct pravdu. ,,No, jen nějaké strachy, třeba samotu a tak." odpověděla jsem stručně. Byla to přeci jenom pravda. Dall zakroutil očima. ,,Tak to víme taky, že v simulaci prožíváš strachy, ale nás zajímá jaké?" prohodil lehce otráveně. Ruce se mi začaly klepat strachem. Valor si toho naštěstí všimnul a obejmul mě. ,,Klid, není kam spěchat. Řekneš nám to, až budeš připravena.". Vděčně jsem se na něj podívala. Byl tak pozorný. Strach mi lehce sevřel hrdlo, ale nakonec jsem se odhodlala. Jsou to mí přátelé a nebudu to od nich tajit. Odtáhla jsem se od Valora a podívala se mu do očí. ,,Ta zkouška... Musela jsem zabít svou matku, nejlepší kamarádku a vás všechny. Pak mě pohltilo světlo a hned na to jsem dostala přeměnu." vyhrkla jsem co nejrychleji. 
   Opatrně jsem se podívala na ostatní. Byly v naprostém šoku. ,,To není normální, abys ve zkoušce musela zabít." zamumlala Lydie. Qilla jí přitakala: ,,Snad ještě nikdy se to nestalo. Něco musí být špatně." Z očí se mi spustily slzy. 'Jsme stejní, maličká.'. Ta slova mě drásala, ale zároveň... Zatnula jsem ruce v pěst. Nikdy nebudu stejné monstrum, jako je on. Smutně jsem se podívala na své kamarády. ,,Možná, že moje moc vzešla z vražd, ale rozhodně nebudu jako Tenebris. Budu lepší! Budu všem pomáhat a ovládat svou moc, ať se děje cokoliv." řekla jsem odhodlaně. Tentokrát nesmím propadnout špatným myšlenkám. Valor mě obejmul a pohladil mě jemně po zádech. ,,Věříme ti. Jsi statečná." zamumlal mi do ucha. Usmála jsem se a ještě víc se k němu přitiskla...

   Další den bylo pozdvižení okolo té předešlé události. Každý chtěl znát mou moc a všichni mě žádali, abych se přeměnila. ,,Jsi tak nádherná, tak proč se nám neukážeš znovu?" ptala se jedna holka z mého ročníku. ,,Neboj, nic ti neuděláme, jen to chceme vidět." vyhrkl její kamarád. Co nejrychleji jsem se prodrala skrz dav a utekla na záchod. Zamkla jsem dveře a schoulila se do rohu. I když jsem byla ráda, že nejsem outsider, tohle mě snad ubíjelo ještě víc. Jednou mi stačilo být populární a jako... Jako on... Opřela jsem se hlavou o stěnu a začala jsem vzpomínat...

   ,,Kass! Honem pojď! Kol je sama!" vykřikla jediná zrzka z naší party, Susan. Neváhala jsem a připojila se k ní a k mým dalším pěti kamarádkám. Společně jsme obklíčily tu páťačku. Na obličeji se mi zformoval úšklebek. ,,Ale, ale, ale. Zase jsi sama?" zeptala jsem se výsměšně. Ta malá se na mě vyděšeně podívala. ,,P-prosím. Já vám dám cokoliv, jen mě prosím nechte." žadonila. S ostatními jsem se jen zasmály a vytáhly jsme nůžky. Kol měla nádherné plavé vlasy a všichni jí je záviděli. To mě naprosto užíralo stejně, jako moji partu. Susan a Lili ji chytily za ramena. Jakmile jsem jí ukázala nůžky, naprosto propadla panice. ,,Ne! Prosím, cokoliv, jen tohle ne!" křičela, avšak marně. Mernia jí chytila hlavu, aby sebou necukala, vzala jsem do ruky pramen jejích vlasů a začala je postupně stříhat. Jakmile na její hlavě zůstalo neupravené a krátké mikádo, pustily jsme ji. Kol se naprosto šokovaně chytila za zbytky vlasů. Podívala se na zem, kde spatřila to, co kdysi bylo její. Okamžitě se rozeběhla pryč. My se jen dál smály...

   Zatřepala jsem hlavou. To nejsem já. Už ne... Pomalu jsem se zvedla a odebrala jsem se na hodinu kouzel. Tentokrát jsem už nebyla pozadu, právě naopak. Všechno bylo tak jednoduché. Učitel mě v jednom kuse chválil a já se konečně cítila dobře. Zapadla jsem po tak dlouhé době. Z ukázky posledního kouzla učitele vyrušilo to otravné zvonění. ,,Oh, to už je tolik hodin? No, nevadí. Příště si to doděláme." řekl vlídně, všem nám popřál hezký zbytek dne a odešel. Sbalila jsem se a vyšla jsem na chodbu plnou lidí. Dav... Křik... Sakra dost! Zatřepala jsem hlavou a začala jsem myslet na svou rostoucí sílu. Usmála jsem se. Teď už jen historie a den je za mnou. Spokojeně jsem si vykračovala, když v tu mě někdo odtáhl stranou. Vyděšeně jsem sebou cukla, ale hned jsem se uklidnila, když jsem spatřila Qillu. Usmála se na mě a řekla: ,,Jdeme trénovat na souboj s Tenebrisem. Do sálu." Přikývla jsem a následovala jsem ji. V hlavě se mi pořád přehrávala ta jedna vzpomínka. Ošila jsem se. Jak jsem mohla být tak hloupá... Ucítila jsem ten nepotlačitelný pocit viny. Ty šedé oči plné hrůzy... Ne... Dost... Už je to dávno a dostala jsem se přes to. Nebo ne?...

Ahoooj, dneska lehce kratší kapitola, tak snad nevadí. Pořád je to tisíc slov, nebojte :D. Tak snad se vám kapitolka líbí a zůstanete trpělivý i nadále. Vždyť to znáte, konec roku, sta tisíce písemek... Ale nebojte, brzy si zase najdu chvilku :3.
Tak ahoj příště...

VikisekCZ