Černý Anděl | Hyunlix

„Máš tady zelenou?"

Felix

I když jsem měl strach jsem na něj promluvil. „Jsi v pořádku?" klekl jsem si k němu. Bouřka z ničeho nic přestala a i tak rychlostí blesku zmizeli mraky, načež bylo jasno vidět na hvězdy. Tak dlouho jsem je už neviděl..

„Vypadám tak snad" zaskučel. „Hele nevím co jsi, ale jestli tvůj pád viděl i někdo jiný kromě mě, čož určitě, tak bys měl okamžitě vypadnou. Letět zpátky nebo tak něco" vymumlal jsem. „To bych rád, ale nepůjde to" pokusil se vstát, zavrávoral a zase dopadl zpátky, načež zasyčel bolestí.

„Pojď, pomůžu ti" nabídl jsem se. Klepali se mi ruce z toho jak jsem se bál, ale moje povaha a podvědomí mě nenechalo ho tu tak nechat. Kdyby ho tu někdo takhle našel, tak ho nejspíš zavřou do nějaké laboratoře na pokusy nebo by ho dali do zoo za sklo a co já sakra vím, klidně i do muzea.

Podal jsem mu tedy ruku. Chvíli na mě jen koukal, ale pak si povzdechl a přijal ji. Pomohl jsem mu vstát a ignoroval tu vlnu elektřiny, která mi brněla v prstech po tom co se chopil mojí ruky. Stál, ale sotva se držel. „Prosím podívej se jak jsou na tom moje křídla" zašeptal. Opatrně jsem ho pustil a on se ke mě otočil zády.

Okamžitě jsem si přikryl pusu rukou, abych potlačil jekot, který se chtěl vydrat z mých úst. „Jedno je zlomené" zašeptal jsem. „Super" povzdychl si. Muselo ho to hrozně bolet. „Bolí to?" otočil jsem se k němu čelem. „Ano" odpověděl s kamennou tváří.

„Sakra co mám s tebou dělat. Létat nemůžeš a.. máš ty vůbec kam jít?" rozmáchl jsem rukama. Jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Pokud tu ještě chvíli zůstaneme, tak na tobě vědci budou experimentovat jako na krysách. Musíš pryč a to hned" promnul jsem si obličej.

„Nemám kam jít a asi se už nikdy zpátky nevrátím" vydal ze sebe mrazivým tónem. Aniž by jsem se stihl zeptat proč, jeho pohled uchvátilo nebe. „Vyhodily mě sem na zem naschvál"

„A no.. klidně mě odmítni a vím, že je to divné ale, nechceš se na nějakou dobu schovat u mě? Není to tu pro tebe bezpečné. Mohl bys tu zemřít" jeho pohled se setkal s mým. Viděl jsem na něm, že svádí vnitřní boj sám se sebou, ale jakmile přikývl, bylo to pro mě znamení, že ho ode dneška mám na krku já.

Sundal jsem si kabát a hodil ho přes jeho záda, aby zakryl křídla. Chytl jsem ho pod nimi a přidržel ho. Byl asi o půl hlavy vyšší než já, ale i tak jsem ho udržel.

Jakmile jsme došli k panelovému domu, ve kterém jsem bydlel, vyjeli jsme 12 pater až do střešního bytu, ve kterém jsem bydlel. Odemkl jsem si a nechal ho jít jako první. Jakmile jsem zavřel dveře a otočil se na něj, až v tu chvíli jsem si ho začal prohlížet. Měl na sobě zvláštní oblečení. Bylo to vůbec oblečení? Byl nastrojený jako princ. Černé uplé kalhoty a pozlacená černá košile nějakými výrazy. Dodávalo to jemu vzhledu ještě víc.

„Nechceš si lehnout nebo první se osprchovat" vymanil jsem ze sebe. Chtěl jsem zabít to ticho, které momentálně panovalo. Jeho oči přejížděli po mém bytě. Vypadalo to, jako by zkoumal každý kout, každou maličkost. „Máš tady zelenou?" otočil se na mě. Zarazil jsem se. Co to řekl?

„Myslíš.. ty myslíš trávu?" polkl jsem. Jenom přikývl. „Ne.. nemám" zakýval jsem záporně hlavou. Oni to tam nahoře mají taky? Propána to tam všichni hulí?

„Potřebuju se umýt" sundal si boty a rozešel se do bytu. „Druhé patro, třetí dveře vlevo" zavolal jsem na něj. Hned po tom jsem šel do obýváku a udělal si kafe. Tak nějak jsem si furt nedokázal uvědomit, že se v mém bytem doopravdy nachází osoba, která před mýma očima spadla z nebe aniž by se mi to zdálo.

Hyunjin

Bál jsem se tu. Popravdě. Všechno to tu bylo divný. Už ta myšlenka toho, že se tu doopravdy nacházím mě děsila. Hněv na otce byl ale větší. Cítil jsem jak mi v žilách tuhne krev. Měl jsem chuť řvát a spustit z nebe blesky, ale takovou schopnost jsem už neměl. Otec mi vzal vše. Vše co jsem měl. Zrovna v tento den. Dneska jsem měl slavit své dvacáté narozeniny, dneska se zase měla konat má oslava a po ní smuteční obřad pro matku, protože v tento den před dvaceti lety zemřela.

Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal tyto myšlenky a vysvlékl se. Křídla mě nehorázně bolela a byl jsem si stoprocentně jistý, že tady s nimi fungovat už nebudu moct. Lidé křídla nemají a jak říkal ten blondýn co mi v rámci možností zachránil zadek, tady bych s nimi nezapadal. A tak jsem se rozhodl učinit nejdůležitější rozhodnutí v mém životě.

Nasadil jsem si zpátky své kalhoty a vyšel schody dolů za tím podivínem. Seděl na baru a usrkával kávu. Ano. Vím co je to. Tam nahoře nemáme sice vše co je tady dole, ale prakticky tam žijeme podobně. Většina věcí se "kupovalo" tady zezdola. Dělali to převozníci. Ti jediní mohly na zem, měli tu moc. Měli portál, kterým se dostaly sem, nakoupily a zase se portovaly nahoru. Tímhle způsobem mi Seungmin dodával zelenou.

„Hej" mávl jsem k němu a tak ho uvedl do reality. Vypadal vyděšeně. Asi mu na zem nepadá každý den někdo jako ty Hyunjine.

„Potřebuju od tebe laskavost" přišel jsem k němu. „Jsem k dispozici" vyskočil a narovnal se. Vypadal u toho vážně vtipně.

„Jestli se na to nebudeš cítit, tak chci abys mi alespoň asistoval" rozvedl jsem. „Co přesně chceš abych udělal"

„Chci abys mi pomohl přeříznout má křídla"