𝐅𝐞𝐥𝐢𝐱
Když jsem se večer při bouřce procházel po ulicích, najednou jsem uviděl mezi mraky z povzdálí, jak se mezi mraky utvořil jasný a zářivý kruh. Právě z toho kruhu, z ničeho nic něco padalo na zem. Zarazil jsem se.
Vypadalo to, jako by se...
„Ty.. cože" zarazil jsem se. „Je mi jasný, že tady dole zkysnu navždy a s křídly bych tu normálně fungovat nemohl. Nemohl bych s nimi vyjít z domu. Sám to moc dobře víš" mykl rameny jakoby nic. Na obličeji nic znát nedal, na to byl až moc dobrý.
Ale v jeho očích se míjel strach a smutek. Bylo mi ho líto a proto jsem na tuhle blbost přikývl. Nemůže být celý život zavřený v mém bytě. To není život, ale muka. „Poprosím tě ale o jednu věc, schovej mi ty křídla prosím. Kamkoliv. Jen je chci mít na blízku" zašeptal jakmile jsme se ocitly v koupelně, on polonahý a já s nožem v ruce a klepavkou po celém těle. „Slibuji"
V tu chvíli jsem zamířil nožem na jeho záda, k místu odkud držela křídla. Zavřel jsem oči, máchl rukou a jednou ránou jedno křídlo odřízl. V tu chvíli černý anděl zakřičel. Jeho bolest a nářky se ozývaly celou koupelnou. Do očí se mi hnali slzy. Nechtěl jsem nikdy nikomu způsobit bolest.
Nikdy. Bolel mě pohled na jeho trápení a tak jsem to urychlil. Ve chvíli kdy to nejmíň čekal jsem mu přeřízl i to druhé. Hned na to se svalil k zemi na všechny čtyři a já se oklepal. Co jsem to sakra udělal. Sehl jsem se k němu a pohladil ho po rameni. Pohled mi sjel na skoro dvoumetrová hustá křídla, co se váleli na zemi a hned na to na jeho záda.
Měl na nich kousek nad pánví dvě díry. Stopy po křídlech. Znovu jsem ho posadil a rukama ho chytl za obličej. „Uklidni se, bude to dobrý jasný? Jsem tady. Jsem tady s tebou a budu. Nejsi na to sám, jasný?" utřel jsem mu slzy, které se mu proudy kutáleli z očí. Obličej měl zkroucený bolestí. Mám pocit, že mě sotva vnímal.
„Teď ti ty záda vyčistím, zalepím a zatím co se budeš sprchovat se ti postarám o křídla, dobře?" věděl jsem, že ty křídla pro něj znamenaly mnoho, a proto jsem ho chtěl alespoň trochu uklidnit. Žádná odezva se mi nedostala, ale taky jsem po ní netoužil. Na jeho místě bych byl úplně mimo.
A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Ošetřil jsem ho, nechal ho se umýt a křídla jsem zabalil do dlouhých průhledných pytlů a dal je do skříně v menší komůrce na všelijaké blbosti na shromáždění. Dal jsem je tam do skříně, aby byly bezpečně uchované.
Jakmile jsem se vrátil, seděl jen s ručníkem kolem pasu na schodech. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. Díval se na mě. Nic neříkal, ale sledoval mě. „Jak ti říkají" optal se hlubokým hlasem, ze kterého mi mráz přecházel po zádech. „Felix" odpověděl jsem mu. Stoupl si a došel až ke mě. Musel jsem zaklonit hlavu, abych mu zřetelně viděl do očí.
„Jmenuji se Hyunjin. Jsem syn krále nebes"
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
