Černý Anděl | Hyunlix

„Nebuď nervní Lixi, ty kufry za to nemůžou"

Hyunjin

Nastal den odjezdu.. co bych vám k tomu řekl. Felix od rána lítal po bytě jako vílák. Zabalil nám asi dva kufry na týden. Nemluvím o těch všech krámech, které cpal do kufru. Abych byl upřímný, byl to celkem vtipný pohled ho takhle vidět.

Sbalil snad už celý byt a pořád hledal něco, co by mohl nacpat do už brečících plných kufrů, které jasně říkali, že do sebe nepustí už ani papír. „Nebuď nervní Lixi, ty kufry za to nemůžou" chytl jsem ho za rukáv, když se začal vztekat, protože se mu tam nevlezly nabíječky. „Já to tam dát ale potřebuji!" vzdychl už zoufale.

„Hele kouzlo" Šel jsem do šatny, odkud jsem vytáhl malý batoh a nabíječky hodil do něj, načež jsem se ironicky usmál. Začal se po celém nervním ránu zase smát. „Věděl jsem, proč tě vzít s sebou" objal mě a zahihňal se, což mu dodalo na roztomilosti.

Pak jsme se oblékli, najedli se a přijel pro nás taxík, který nás dovezl na letiště. „V kolik letíme?" optal jsem se Felixe. Nikdy jsem neletěl ničím jiným, než svými křídly. Upřímně řečeno.. měl jsem dost  zaděláno. „Za půl hodiny" podíval se na přílety a odlety.

Prošli jsme letištní kontrolou, zkontrolovaly kufry a pak jsme nastupovali už do letadla, načež Felix našel sedačky na které jsme se usadili. Seděl jsem u okna a Felix hned vedle mě „Hyun děje se něco?" starostlivě si mě změřil pohledem. Zvedl jsem k němu pohled.

„Mám strach Lixi" přiznal jsem. Podíval se na mě takovým zvláštním pohledem. Sám jsem ten pohled nerozeznal. Vždycky jsem věděl, co jeho pohledy nebo výrazy v obličeji znamenaly. Doposud tomu tak bylo, ale tenhle ne.. neboť byl pro mě nový.

„Ať se stane cokoliv, já tě nikdy neopustím. Nedopustím aby se ti něco stalo, rozumíš mi?" chytl mě za ruku, kterou jsem lehce stiskl. „Mám tě rád" daroval jsem mu další ze svých úsměvů. Cítil jsem jak mi mé srdce bilo mnohem rychlejším tempem, než normálně. Přitom mě jenom držel za ruku. Maličkost kterou jsem z neznámých důvodů špatně rozdýchával. „A já tebe"

***

Felix

Když jsme dorazili na letiště, popadl jsem Hyunjina za ruku a šli jsme si pro naše kufry na které jsme pak ještě půl hodiny čekali, než je posádka dopravila z letadla na letiště. Pak už jsme jen vyjeli eskalátory dolů, když jsem najednou zahlédl své rodiče. Úsměv se mi snad tisíckrát rozšířil a rozběhl se za nimi, načež jsem jim padl do náruče.

„Moc jste mi chyběli" zamumlal jsem. Tak dlouho jsem je neviděl.. i když jsem chtěl letět do Pusanu častěji, neměl jsem čas a oni bohužel také. „A kdo je tohle?" odtáhl jsem se od rodičů jakmile jejich pohled směřoval někam za mě. „Mami a tati, tohle je Hyunjin. Můj um.. můj spolubydlící a taky nejlepší přítel" představil jsem jim Hyunjina.

On se lehce uklonil a podal mým rodičům ruku. „Ten má ale pevný stisk!" vychvaloval si ho táta. Hyunjin zřejmě věděl jak zapůsobit. „A taky je velice pěkný" uznala máma. Přál jsem si v tu chvíli být chameleonem. „Na vaší krásu nemám, madam" polichotil jí. Táta se jen usmíval a máma se dojatě držela za hruď a to znamenalo jediné.. líbil se jim. Až moc.

Zatím co nás rodiče vezli do jejich domu a mého bývalého domova, ptali se Hyunjina na spoustu otázek. Líbilo se mi jak byl neustále profesionální a nebál se s nimi něčemu zasmát. A ačkoliv to vypadalo jak si byl Hyunjin jistý sám sebou, poznal jsem, že je něco špatně. Nebuď nervózní Hyun.. vedeš si výborně.

Nechal jsem mé myšlenky vplout na povrch. V tu se na mě otočil a věnoval mi zářící úsměv. Chytl mě za ruku a držel mě celou cestu. Když jsme dorazili před bílý dvoupatrový dům, vybavili se mi vzpomínky na dětství. Tady jsem vyrůstal. Tady jsem strávil své dětství. Usmál jsem se. Hyunjin ke mně zvedl pohled.

„Máte to tu krásné" zašeptal mým směrem. „A to jsi to neviděl ještě zevnitř" zakýval jsem na něj obočím. „Tak mi pak povinně uděláš ukázku domu" zazubil se na mě a šel pomoct s kufry, které táta měl v plánu vzít. Hyunjin mu to nedovolil a převzal si od něj kufry, načež je v patách s mamkou vynesl dovnitř. Doopravdy jsem nemohl vybrat nikoho lepšího, jako byl on.