𝐅𝐞𝐥𝐢𝐱
Když jsem se večer při bouřce procházel po ulicích, najednou jsem uviděl mezi mraky z povzdálí, jak se mezi mraky utvořil jasný a zářivý kruh. Právě z toho kruhu, z ničeho nic něco padalo na zem. Zarazil jsem se.
Vypadalo to, jako by se...
Opařeně jsem zůstal na místě. Z mého transu mě probral zvonek. Došel jsem ke dveřím a ignoroval to, že mám na tričku nudli. Jakmile jsem otevřel dveře, zase jsem strnul. Dneska ne. „Felixi nech mě si s tebou promluvit prosím" dal nohu mezi dveře, když jsem měl v plánu je zavřít. Do očí se mi nahrnuly slzy. „Nemáme si o čem povídat. Nezlobím se na tebe za nic, tak toho nech" uhl jsem pohledem bokem.
„Prosím, pojďme si alespoň promluvit" přiblížil se ke mě a chytl mě za tváře. Cítil jsem jak se mi naježili chloupky po celém těle a jemně se otřásl. „Dneska ne" vydal jsem ze sebe tiše. Nikdy jsem o něm nikomu neřekl. Park Jimin. Můj bývalý neoficiální přítel. Neřeknu vám jak to začalo, nebo alespoň né teď. Řeknu vám jen, jak to skončilo. Začal jsem tancovat s ním. To on mě učit tancovat. Díky němu umím to, co umím. Neoficiálně jsme spolu byly dva roky. Celé dva roky.
Vlastně tak stejně rychle jak to začalo, tak to i skončilo. Jo, to dává smysl. Museli jsme se rozejít, protože on s nikým chodit nesmí. Bylo to danné. Ještě k tomu, nesměl být s klukem.. zničilo by mu to veřejně reputaci. Takže se se mnou rozešel.
„Dneska doopravdy nemůžu j-já" chtěl jsem si s ním promluvit, ale nahoře právě někde řádil Hyunjin, nejspíš nakvašený skrz to co se stalo na gauči. Nejspíš.
Nestihl jsem ho ani vyhnat, když jsem uslyšel kroky po schodech. V duchu jsem se propleskal. Debil. Kretén. Idiot.
„Kdo to je" optal se mě Jimin. Nedokázal jsem mu vlastně odpovědět, protože jsem nevěděl, co mu mám odpovědět. Anděl? Člověk? Co je pro mě vlastně Hyunjin?
„Jime já ti to vysvětlím" chytl jsem ho za rukáv, jakmile jsem uviděl, že znejistěl. Co mu vysvětlím? Že po měsíci co jsme se rozešli a on někde koncertoval v Japonsku mi do života z nebe přistál anděl? Nemohl jsem říct absolutně nic. „Prosím řekni že to není.." „Ne není!" přerušil jsem ho. Bylo mi hrozně, cítil jsem se, jako bych ho podváděl. Přitom už jsme dávno netvořili pár. „Co se tady děje. Kdo to sakra je" stoupl si přede mě Hyunjin. To by tě zajímalo, viď? Mlčím. „Nikdo" šeptl jsem.
„Já už půjdu" otočil se Jim. V tu chvíli jsem měl pocit viny. Nechtěl jsem aby odešel takhle. „Napiš mi prosím. Vysvětlím ti to" došel jsem ke dveřím, před kterýma stál. „Můžu tě pozvat ven?" věnoval mi úsměv, který jsem tak dlouho neviděl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zabolelo mě z toho v hrudi. „Ano" přikývl jsem a s lehčím úsměvem jsem zavřel dveře. „Můžeš mi konečně říct kdo to byl a co chtěl?" chytl mě za rukáv Hyunjin. Polkl jsem. „To byl.. Park Jimin" zašeptal jsem. „Jakože.. tam ten?" zdvihl obočí a jeho obličej zjemnil. Už nevypadal tak rozhněvaně jako pět sekund zpátky.
