Černý Anděl | Hyunlix

Bouře

Hyunjin

Byl večer. Ležel jsem na černém oblaku nasáklém deštěm. Ano. Zase jsem řádil. Omámený hvězdami nade mnou jsem dělal lidem tam dole horoucí peklo. U toho jsem kouřil nějakou tu sviňárnu, co mi Chan sehnal na zemi. Jakže tomu říkal? Zelená? Nemám absolutní tušení.

"Hyunjine! Okamžitě toho nech, tvůj otec se na tebe zlobí" doběhl za ním z povzdálí jeden z jeho kamarádů. Byl to Seungmin. Zase se moc staral. „Ten se zlobí furt" uchechtl se Hyunjin. Seungmin v tu chvíli stál vedle něj. Poslal ho jeho král. Hyunjinův otec. Král nebeských andělů. Uznávaný, spravedlivý a dobrý.

To se o jeho synovi říct nedalo. Dělal až moc problémů. Celé dny se ulíval, nedělal královské povinnosti, neukazoval se poddaným a ještě k tomu pil a kouřil omamné látky. Byl vcelku jiný než ostatní. Byl to ale totiž jediný černý anděl na nebesích.

Jeho otec se kdysi zamiloval do dcery krále podsvětí. Nikdo to neuznával, bylo nepřípustné aby se tyhle dva světy někdy spojily. Ale právě zrozením Hyunjina se tak málem stalo.

Proč málem? Hyunjinova matka zemřela při porodu. Nezvládla to. A tak se raněný král podsvětí rozhněval a zakázal i tam dole se stýkat s nebeskými občany. Až na Hyunjina. Bylo to jediné, co mu po jeho dceři zůstalo. Ovšem ten dolů neletěl skoro vůbec. Nechtělo se mu. Nebo prostě byl moc líný někam lítat.

Nikdo Hyunjina nechápal a jak by mohli. Měl v sobě dost temné stránky, byl někdy až moc krutý a nezvladatelný. Jeho otec byl jediný koho poslouchal, ale posledních pár měsíců se změnilo i toto. Čím více dospíval, tím více se zhoršovalo jeho chování.

Nebeská děvčata byly samozřejmně do něj zblázněné a uctívaly ho. Byl až nad míru krásný. Nikdy jim ovšem nevěnoval pozornost. Jediný s kým se bavil, byla jeho parta andělů. Bang Chan, Lee know, Changbin, Han, Seungmin a IN. Byly jediní s kým se bavil. Choval se k nim sice někdy hrozně, ale oni jediní byli k němu naprosto chápavý. A tak se alespoň k nim choval v rámci možností slušněji.

„Pojď se mnou zpátky do království a nechej toho. Tentokrát to není žádná sranda. Ty víš co je zrovna dneska za den, tak mi prosím nedělej problémy" zakňučel Seungmin. „Řekl jsem otci, že se ničeho účastnit nebudu a taky, že v paláci dneska večer nebudu. Mám lepší věci na práci" odfrkl si.

„Ničit život lidem? Tam dole je teď totální spoušť! A za všechno můžeš jenom a jenom ty! Hyung.. nechci ti rozkazovat nebo tak něco, ale přece se nemůžu dívat jak si zaděláváš na takový malér. Takže zvedni tu svou krásnou prdel a půjdeš se mnou do paláce"

„Už jsem řekl, že nikam nejdu. Pozdravuj otce" mrkl na Seungmina. Tohle byla poslední kapka. „To nebude muset, protože stojím zde" nasupeně zavrčel král nebes. „Jeho veličenstvo" uklonil se Seungmin. „Vstávej a okamžitě padej do paláce, jinak bude zle" pokynul k Hyunjinovi. Ten se ovšem ani nehl.

„A co mi uděláš? Zavřeš mě? Víš, že mám taky schopnosti a dostanu se ven klidně sám?" uchechtl se a tím se vzepřel svému otci. Už i jemu. „Tady na nebesých ano, tam dole ne" vydal ze sebe král hlubším a nejděsivějším tónem.

Zuřil. Doopravdy zuřil. Zvedl svoji hůl a namířil s ním na Hyunjina. „Už toho bylo dost synu. Musíš se naučit poslouchat. Odsuzuji tě na zem. Budeš žít mezi lidmi, dokud se nepolepšíš. Odebírám ti křídla a schopnosti létat" zavrčel král.

„Pane prosím jen to ne" klekl si ke králi Seungmin, ale ten ho neposlouchal, už byl rozhodnutý. V Hyunjininových očích se poprvé zaleskl strach. Na zem? Mezi lidi? Zbláznil se ?

V tu se ozvala příšerná rána a král shodil Hyunjina z mraků. Ten pomalu, ale jistě padal k zemi.