Černý Anděl | Hyunlix

Budeš můj

Hyunjin

Rozhodl jsem se, že si najdu práci. A když jsem myslel práci, myslel jsem tím tu tyrkysovo-černou kavárnu o ulici vedle, kam chodil Felix každé ráno po cestě do studia. Nechtěl jsem aby jenom on dřel a já se nadále válel u něj doma. Nechtěl jsem aby tak moc pracoval.. a možná jsem mu chtěl být zase o něco blíž, kdo ví.

Poslední dobou jsme si byli blíž a já bych lhal, že se mi to nějak příčilo, ale nebylo tomu tak. Nedokázal jsem být nikde sám, vlastně jsem ho ani beze mě ani nikam nepouštěl. Za A) chtěl jsem vědět, že je v pořádku a za B) prostě.. možná jsem měl obavy, že zase někde narazí na toho fialovo-vlasýho dementa. Jimina

Došel jsem tam na pohovor a oni mě bez žádného rozmýšlení vzali. Snažil jsem se mluvit spisovněji než normálně. Nekoukat se na lidi skrz prsty jak jsem dělával a dokonce mi to i šlo. S mým, teď už nadřízeným jsme se docela nasmáli. Jmenoval se Namkung. Byl to starší chlap tak kolem padesáti s až nepřirozeně oholeným knírem. 

Dostal jsem papír na vyplnění osobních údajů, ale všechno krom mého jména a datumu narození bylo falešné. Jelikož nechtěli žádné jiné doklady, prošlo mi to. Začínám do dvou týdnů, jak mi to bude vyhovovat.

Ale půjdu do toho už zítra. Sehnal jsem si od mých nových kolegyň a kolegy uniformu a převzal si klíčky od vlastní skříňky. Šatny jsme měli s děvčaty spojené, ale myslím, že to není problém, co se nedal vyřešit.

Prostě se s kolegou budeme převlékat na záchodech. Jednoduché. Když jsem měl už vše, zamával jsem ostatním a měl namířeno jít domů, kde mě čekal Lix.

„Kde jsi byl?" přišel se starostlivým výrazem a vrhl se mi do náruče. Usmál jsem se. „Jen jsem se byl projít" vzal jsem jeho obličej do rukou a hladil ho po tváři. Nechtěl jsem, aby se trápil. „Bál jsem se o tebe" přiznal a schoval hlavu do mé hrudi. Objal jsem ho a pevně ho držel. „Nikdy tě neopustím" chtěl jsem ho uklidnit. Ne bez rozloučení. „Dobře" věnoval mi svůj úsměv.

Nevydržel jsem to a konečně přitiskl své rty na ty jeho. Budeš můj