Černý Anděl | Hyunlix

Veselé vánoce Hyunjine

Felix

„Hyunjine?" otevřel jsem dveře od mého pokoje. Seděl na posteli a sledoval strop, který byl asi pro něj v tu chvíli zajímavý. Byl pátek dvacátého čtvrtého prosince. Byli jsme tu už čtyři dny a abych byl upřímný.. nikdy mi nebylo lépe.

Včera jsme byli lyžovat a musím říct, že to byl celkem oříšek ohlídat Hyunjina, aby se mu nerozjely nohy od sebe a on se nerozplácl na zemi. Vůbec mu to nešlo a byl ještě k tomu nervní. Dvakrát to napálil do značky a jednou do stromu.. myslím, že vám to musí stačit na představení. Ale nebylo to tak katastrofální.

S rodiči jsme pak zašli na jídlo a já měl pocit, jakobych byl páté kolo u vozu. Pořád se Hyunjina vyptávali na divné otázky, které hlavně zahrnovaly mě, neboť věděli, že jsem převážně na kluky. Měl jsem pocit, jakoby ho brali už součástí rodiny což... mě dělalo vlastně šťastným. Ale pořád to bylo mezi mnou a Hyunjinem zvláštní. Dvakrát jsme se políbili, ale držel se dost zpátky a choval se ke mně zase spíše přátelsky, což mě mátlo.

Neřekl jsem mu nic na to, jak to teď je a možná jsem byl i stydlivý.. nebo jsem na něj prostě nechtěl tlačit. Dneska v noci má dorazit i má sestra Olivia a i ona byla už dost dobře obeznámena o Hyunjinovi přítomnosti, ale já jsem jí nic neříkal. Ani Ň. Celá situace je nenápadná jako bagr v koupelně. Doslova.

„Lixi?" zvedl ke mně pohled. „Jsi v pořádku?" přisedl jsem si k němu. Byl tiše a nic moc neříkal, což nebylo dobré na to jak pořád mele. „Ani nevím.. jen přemýšlím" povzdychl si a schoval hlavu do rukou. Tady fakt něco nehrálo do karet. „Nad čím?" chytl jsem ho za rameno. „Zajímalo by mě, jaké by bylo mít takovou rodinu jako ty. Nebo alespoň jaké by to bylo mít matku" špitl.

Zarazil jsem se. „T-ty nemáš oba rodiče?" polkl jsem. Nikdy mi o sobě vlastně nic moc neřekl. Spíš vůbec. Nevěděl jsem o ničem, krom o tom, že spadl z nebe. „Přišel jsem o ni už u porodu. Nezvládla to a zemřela" zaryl do mě svůj mrazivý pohled. „Můžu mít pár otázek?" optal jsem se opatrně. Jen přikývl. Bezva. „Proč jsi tady? Teda říkal jsi, že tě sem vyhodili. Proč?"

„Protože jsem dělal, co jsem neměl Lixi. K otci jsem se choval jako k nějaké služce a celkově jsem nedělal dobré věci. Jedna z těch bylo i to počasí, které jsem vám neustále měnil a znepříjemňoval jsem vám tím život. Měl jsem schopnosti takové, jaké měla otcova královská hůl. Na co jsem pomyslel jsem měl. A tu noc, kdy mě otec vyhnal jsem to dá se říct přepískl. Slavil jsem své dvacáté narozeniny a má matka měla hned po mé oslavě smuteční obřad. Je to takhle každý rok na mé narozeniny. Jenže já se na to letos vysral. Ani jsem se tam neukázal. Kouřil jsem venku na mracích a dělal vám tam dole peklo" odmlčel se. Snažil jsem se pochytit dobře každou větu, která z něj vyšla, neboť jsem se to snažil chápat. Ovšem už teď mi ho bylo líto. Slavit narozeniny a mít smuteční obřad v jeden den musí být hrozné. A taky to musí mít dost hrozné následky na psychiku.

„Otec pro mě přišel a chtěl, abych se šel do paláce omluvit všem, co na mě čekali. Ale já ho neposlechl. Odřekl jsem mu a tak si i možná zadělal rozsudek sám na sebe. Napřed už rozhodnutý rozsudek. Zbavil mě mých schopností a možností létat. Skopl mě z mraku a já pak dopadl na zem, kde jsem ležel, dokud jsi nepřišel ty. Možná bych i zemřel, nebýt tebe" na konci se mu zlomil hlas.

Věděl jsem oč tu běží, když jsem uviděl jeho skleněné oči. Píchlo mě v hrudi. Bez mrknutí oka jsem se k němu natiskl a vší silou ho objal. Jeho tělo se třáslo vzlyky a já ho neměl v plánu pustit ani na sekundu. Věděl jsem, že tohle potřebuje. Věděl jsem, že potřebuje mě.