Your Dancer [Minsung]- pozastaveno

-14-

Uběhlo několik dní od našeho setkání s našimi idoly. Nic se nezměnilo. Felix byl jako sluníčko, Hyunjinovou prioritou byl tanec a Min s Jeonginem no a já krom trénování od rána do večera jsem přemýšlel ne nad Jisungem, Což by bylo logické, ale nad Changbinem. Co jsem tomu člověku proved? Kdyby už jen pohled zabíjel, jsem mrtvý a rozčtvrcený na milion kousíčků.

Zrovna jsem měl pauzu. Bylo něco po jedné ráno skoro 2 a já seděl na zemi před zrcadlem. Poslední dobou jsem tady pořád a sotva spím. Trénuju každý den i o víkendech, to sice trochu méně, ale i tak.

Dneska už jsem byl opravdu unavený a věděl jsem, že nic lepšího už ze sebe nevydám. Vstal jsem a sbalil si všechny věci. Nehodlám tu nechávat něco co je moje. Ne, že bych si myslel, že tu kradou, ale chci mít jistotu, že nic nezapomenu.

Kráčel jsem po schodech a v ruce telefon s jedním sluchátkem v uchu. V budově byla celkem tma, ale přesto tu bylo celkem dost lidí. Na dvě ráno celkem překvapivé. Nikdy jsem si vlastně nevšimál okolí, když jsem odcházel domů.

Postavil jsem se před dveře a hned se zastavil. Slejvák. Zrovna v ten den, kdy je hezky, je teplo a předpověď nepředpovídá žádné přeháňky, si nevezmu deštník a ani bundu. Však venku bylo skoro 30°C jaký magor by si bral bundu v takovém vedru?

Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli někde není nějaký deštník. Samozřejmě bych ho pak vrátil. Nebyl. Ani žádná bunda nebo něco na zakrytí. Vážně se mi v tom dešti domů nechtělo, ale zůstat  tady už jsem taky nemohl. Chtěl jsem domů, lehnout si a odpočinout. Aspoň naspat pár těch hodin. Osud si řekl něco jiného jak vidím. Zrovna když jsem vycházel ven do toho deště, někdo zavolal.

,,Počkej neblbni!" Nebyl jsem si jistý, jestli to je na mě, a proto jsem pokračoval v chůzi. Když ale zavolal znovu, řekl jsem si, že už to na mě asi bude.

,,Minho slyšíš?" přiběhl za mnou můj zachránce. Měl deštník.

,,Jsi hluchý nebo jsi chtěl vážně jít domů v tomhle hurikánu?" řekl s dost vysoce nadzvedlým obočím a dost překvapeně. Jakože jestli jsem šílenec.

,,No já nevěděl, jestli to je na mě. A neměl jsem na výběr. Žádný deštník ani bundu nemám." řekl jsem upřímně.

,,A co že mám na tebe takové štěstí. Vždycky když prší, se jako anděl strážný objevíš s deštníkem." zasmál jsem se. Nejen že vypadá jako anděl, ale už se i tak chová.

,,Viděl jsem tě odcházet BEZ DEŠTNÍKU a řekl jsem si, že ti asi nebude vadit společnost s deštníkem hm?" usmál se. Jeho dolíčky Samozřejmě vyšly na venek taky.

,,Děkuju Chane-hyung. Nebydlím nejblíže, takže si vážím toho, že alespoň nějakou část cesty nebudu promoklý." upřímně jsem se usmál a pokračovali jsme spolu stejným směrem.

,,A co ty takhle pozdě domů? Všímám si, že takhle pozdě chodíš domů často." podivoval se Chan.

,,Oh jen trénuju. Chci být opravdu dobrý a nechci udělat žádnou chybu a-"

,,Já tě viděl. Ty jsi dobrý. Všichni tři jste skvělí. Proc myslíš, že jsme si vybrali vás? Takhle Bin se Sungem vás na YouTube našli dřív, ale nemysleli si, že jste ze Soulu no a prostě tam byly komplikace, ale teď jak jsme vás viděli, jsme si řekli, že tohle je znamení." utěšoval nebo spíš povzbuzoval mě.

,,Takže nás vlastně znáte ještě déle!?"

,,No vlastně více méně ano. Kluci vás opravdu rádi sledovali a myslím, že Sung vás dokonce i odebíral. Na jeho soukromém účtě samozřejmě." s úsměvem protočil oči. ,,Takže si nemyslím, že nejsi dost dobrý."

Opravdu jsem byl rád za Chana. Kdo by to tušil, že je to tak skvělý člověk a je tak milý a všechno? Svět si ho nezaslouží. Opravdu musel spadnout z nebe jinak nevím.

,,Ehm no naše cesty se teď rozdělují. Já jdu na levo. Děkuju za příjemnou společnost." uklonil jsem se a chtěl jsem jít.

,,Počkej. Ty si vážně myslíš, že tě takhle nechám? Na vem si ten deštník. Já už to mám za rohem, takže v pořádku." podal mi s velkým úsměvem deštník.

,,Vážně?"

,,Můžeš mi ho dneska nebo zítra vrátit. Však to není jako kdybychom se viděli naposled nebo snad jo?" zasmál se a s uklonou a pozdravem odešel. Spíš odběhl, aby moc nezmokl.

~

Ráno toho dne, asi kolem 8, jsem s Hyunjinem a Lixem šel směr naše práce.

,,Proč si bereš ne jeden, ale přímo dva deštníky? To jako do každé ruky jeden? Navíc vždyť koukni ani jeden mráček." Hyunjin ukazoval po obloze jak blázen.

,,Nene jeden si tam nechám a druhý musím vrátit majiteli. Nebýt něj, tak jsem včera promoknul až na kost." řekl jsem úplně v klidu. Vážně to je, jako kdyby tam nebyl nikdo jiný ve té budově než my tři, 3racha a Min s Jeonginem. Zvláštní.

~

,,Já vás doženu jen ho vrátím." řekl jsem klukům a ti na souhlas kývli. Výtahem jsem dál jel do čtvrtého patra, kde bych mohl Chana najít. Přišel jsem ke dveřím, na kterých bylo jeho jméno. Zaklepal jsem a zevnitř se ozvalo dále. Tak jsem tedy vešel. Menší studio, ale hezky sladěné do zelenočerné. Velká televize nad stolem a pod ní počítače a různá technika. U stolu seděl Chan a za ním pohovka. Ta však nebyla prázdná. Seděl na ní Changbin s telefonem v ruce. Nevěnoval mi žádnou pozornost což bylo skvělé, protože to znamenalo, že dneska nebudu zabit pohledem.

,,Aah ahoj co ty tu?" podivil se kudrnáč.

,,Vracím deštník. Ještě jednou děkuju. Nějak ti to vynahradím Hyung." opravdu mile jsem se usmál. Předal jsem mu deštník. Ten hrozný pohled jsem na sobě cítil tak moc, že mi z toho přejel mráz po zádech.

,,Vyste si potykali, že mu říkáte Hyung? Navíc co tu děláte?" řekl teda spíš sykl Changbin. Co má za problém. Nadechl jsem se, že mu odpovím stejným stylem jak on mně. Navíc jsem starší. Ho doma neučili jak se chovat ke starším? Chan byl však rychlejší.

,,Jo potykali. Však vy dva jste si taky potykali pokud si dobře pamatuju. A jak vidíš Bine vrátil mi deštník. Co to s tebou je?" nechápavě se na něj podíval. Přišlo mi, že tam jsem navíc.

,,Těšilo mě, ahoj." Uklonil jsem se a odešel, než stačili cokoliv říct.

________

Další kapitola na světě.

Komentáře a hlasy potěší^^

Vaše Maya