The nightmare

.1.

Minulost
Trhla jsem sebou a vyletěla do sedu. Ta noční můra se vracela pořád i po několika letech. Celá zpocená a rozklepaná jsem si stoupla a podívala jsem se ven z okna. Tohle byla jediná věc, která se mi tu líbila. Noc na Sibiři je překrásná a hvězdy taktéž. Z mého zasnění mně probudila studená kovová ruka na mém rameni. Trhla jsem sebou. Div jsem ho svými schopnostmi nepřirazila ke zdi. Byl to ten samí chlap, který mi před několika lety zabil matku a mě odvedl do HYDRY. On je jeden z těch co neměli takové štěstí jako já. No podle toho jak to berete. On si nepamatoval vůbec nic a já si toho naopak pamatuji až moc. Patřil mezi ty, kterým HYDRA vymazala vzpomínky. Mám takový pocit, že se mě ti lidé bojí teda krom jeho. Po incidentu s kamenem prostoru a potom co jsem je tam všechny málem zabila se mi všichni vyhýbali velkým obloukem. Kdybych neslyšela jednoho z poručíků, kteří procházeli kolem mé cely tak bych se nikdy nedozvěděla jeho jméno. Všichni mu sice říkali Winter Solider, ale jeho pravé jméno bylo jiné. Ještě před HYDROU se jmenoval jinak. Jmenoval se James Bucky Barnes. Často jsem přemýšlela nad tím jaký asi byl před HYDROU. Zajímalo mě jestli ho také přivedli jako malého kluka nebo jestli ho někde sebrali jako staršího či jestli se k nim přidal dobrovolně. Otočila jsem se na něj. Jeho kamenný a nečitelný výraz mi naháněl i po tolika letech stále husí kůži. Jeho výraz byl nečitelný zcela bez emocí a jakéhokoli náznaku života. Pokynul hlavou ke dveřím. Pochopila jsem, že si mě nejspíš zavolal někdo z vedoucích a nebo můj poručník Walters, který si na mě velmi často vylíval zlost. Bucky mi nandal kovová pouta a vyšel ven. Pouta pokrývala celé dlaně až po zápěstí. Měla utlumovat mé schopnosti, ale já věděla, že kdybych chtěla tak je ihned roztříštím na několik kousků. Ale za těch několik let jsem věděla, že snaha o jakýkoli útěk je zbytečná. Šla jsem po jeho boku jednou z těch tmavých chodeb. Na těhlech chodbách nebylo nic krom spousty pancéřovaných dveří. Občas se z jedněch dveří ozval křik, ale nikdy jsem jeho původce neviděla. Na těhlech chodbách bývala hrozná zima i normálně, ale dnes byla obzvlášť veliká. Najednou se zastavil u jedněch z pancéřovaných dveří, Poznala jsem je a začala jsem se bát. strach u mě za posledních několik let nebyl neobvyklí. Byl to takový starý známí , který chodil na návštěvy častěji než by měl. Ale tahle místnost byla má nejméně oblíbená. Dokonce jsem ji nenáviděla víc než místnost do které si mě volal Walters. Byla to místnost ve které se na mě prováděli pokusy a taky místnost ve které jsem je všechny málem pozabíjela. Otevřel je a vešel já vešla také ostatně nic jiného mi nezbývalo. Přede mnou se nacházela pokusová místnost. Byla prázdná nic se v ní nenacházelo krom mě, Buckyho a dvou pracovníků HYDRY, kteří byli navlečeni v bílých pláštích. Ti tři se teď nacházeli za sklem v malé místnůstce naproti mě. Nevěděla jsem co se děje, ale mé srdce se zrychlilo a polil mě pot. Instinktivně jsem okolo sebe vytvořila ochranný kruh a v mých rukou se už rýsovala nepravidelná kolečka modré

Najednou se okolo mně rozhostil plyn. Měl nepřirozenou růžovou barvu. Plyn už na mě zkoušeli několikrát, ale dosud mým štítem nepronikl, ale tenhle byl jiný. Můj štít, kterým nikdy neprošla ani kulka zbraně či ho nezničil jakýkoliv výbuch se začal pomalinku rozpouštět. A začala se mi motat hlava. Štít se rozpadl a já jsem se skácela k zemi. Neupadla jsem do bezvědomí, spíš mě ten plyn jen ochromil. Jen jsem bezvládně ležela na zemi a nemohla jsem se pohnout. Někdo mě vzal do náruče a nesl pryč. Ten někdo mě přenesl do jiné místnosti. Posadili mě na křeslo a následně mě k němu přikurtovali. Začali mi odebírat vzorky krve. Cítila jsem jen jak se mi jehly zabodávají do kůže hlava mi stále ukrutně třeštila. snažila jsem se ze všech sil abych mohla ucuknout aspoň ve chvíli kdy mi začali něco vpouštět do žil. Nevím jak dlouho jsem tam seděla možná hodiny možná dny. Teď už jsem však u sebe v cele sedím opřená o zeď. Oblečená jen v lehké noční košili. Studená země mě studí do zad, ale je mi to jedno. Už jsem si na ten chlad zvykla. Celá jsem se klepala a nemohla jsem přestat brečet. Snažila jsem se být v klidu, ale tady to nešlo. panika a strach tu nade mnou měli plnou moc. Moje schopnosti už se pomalu po dávce plynu začínají navracet. Opatrně jsem vstala. Musela jsem se při tom však opírat o zeď jelikož jsem byla pořád omámená. Podívala jsem se ke dveřím. Za malým okýnkem už jsem neviděla Buckyho. Už tam nestál Bucky ale nějaký jiný voják. Nikdy před tím jsem tu toho vojáka neviděla. Nechápala jsem kde mohl sakra být Bucky. Své přemítání jsem nedokončila, voják si všiml, že tam jen tak stojím na nohou a pohotově otevřel dveře. Surově mě chytl za paži. Chtěla jsem mu něco udělat, ale on na mě hned zamířil zbraní ve které nebyli kulky, ale ten plyn. Nic jsem neudělala. Vypadá to, že HYDRA přišla na nový způsob ochrany proti mě. Přišla na to jak mě ovládat. Nechala jsem se jím vláčit po chodbách, které byli jako vždy mrazivé a temné. Odtáhl mě do nějaké haly. Bylo v ní několik oken. okna do ní propouštěla tolik světla, že mě to ze začátku oslepilo. Hala byla dlouhá několik metrů, zaujal mě však její konec. Na jejím konci přede mnou byli terče. On mě však táhl až k druhému z vojáků byl možná stejně starý jako já, i když já vlastně ani netuším kolik mi je. Supervojácké sérum zpomalovalo stárnutí. klidně mi mohlo být padesát nebo i víc. Ten mladý voják mi rozklepanýma rukama podal obyčejný dřevěný luk a šíp s přísavkou na hrotu. Pokynul ke mně a já vystřelila trefila jsem se kousek od terče. Ohromeně se na mě dívali oba. Vystřídaly jsme spoustu typů šípů a luků. A celkem mi to šlo. Trénovali mě každý den několik hodin. Za tu dobu jsem si všimla, že Bucky už se nevrátil. Roky mi splývali a já přestávala tušit jak dlouho už jsem tu. A jak dlouho je on pryč.

Tak tady je první kapitola. Doufám, že se líbí.
Violletii❤️