The nightmare

.3.

Vysadili mě na nějakém poli poblíž New Yorku. Zajímalo by mě proč ho mám zabít, ale to mi nikdy neřekli. Nejspíš ho už sledovali dost dlouho jelikož věděli kde ho mám hledat. Podívala jsem se na jeho fotku a zmocnil se mě zase ten pocit. Ten pocit jako kdybych ho už někde viděla. jako kdybych ho znala, ale nevím odkud. Někoho mi hrozně připomínal. Rychle jsem přestala přemýšlet nad fotkou, jelikož to kdo on je mě nemá vůbec zajímat. Doběhla jsem do města a začala jsem se proplétat tmavými uličkami města .Snažila jsem se ho najít. Moc se mi to nedařilo, nenašla jsem po něm ani stopu. Občas jsem potkala nějakého člověka, ale ten si mě většinou nevšímal nebo zdrhnul.
. . .
Začalo se smrákat a já pořád nic nenašla. Zašívá se a dost dobře, to se musí nechat. Ostatně musím bejt dost dobrej, když utekl z HYDRY. Seděla jsem na střeše jednoho z tisíce dalších paneláků. Nikdo se tu za několik hodin neobjevil. Když už jsem se chystala odejít tak jsem ho uviděla. Pode mnou na chodníku prošel člověk s kšitovkou a kapucí na hlavě. Vzala jsem dalekohled a pořádně jsem se ho prohlížela. Došel ke dveřím paneláku a začal odemykat. Něž vešel do dveří tak se otočil, aby zjistil jestli za ním nikdo není a to mně už stačilo k tomu abych si to potvrdila. Byl to on, teda aspoň jsem v to doufala. Jediná co jsem z jeho obličeje viděla byl nos a jeho rty. Opatrně a potichu jsem se pomocí schopností dostala k jeho oknu. Když přišel tak práskl dveřmi a zamkl. Ani kapucu ani kšiltovku si nesundal, takže mu nebylo vidět do obličeje. K mému překvapení se rozešel k oknu a otevřel ho a odešel do jiné místnosti . Chvilku jsem počkala a pak jsem tam opatrně vlezla. Byl to malý prázdný byt. Byla jsem v místnosti ve které se nacházel gauč a malé křeslo,. Ten kterého jsem měla zabít se nacházel v malé kuchyňce a nejspíš si dělal něco k jídlu. Bože jak dlouho já nejedla. Zamyslela jsem se, ale rychle jsem se vzpamatovala. Nesmíš se nechat rozptýlit, pokárala jsem se v hlavě. Jeho kroky zamířili směrem ke mně. Vešel, ale na prahu se zastavil. Tázavě se na mě díval. „Co tu sakra chceš?", zeptal se mě a já jsem neodpovídala. Nahodila jsem obvyklí "Vražedný pohled" a instinktivně jsem se postavila do bojovného postoje. „Takže po mě HYDRA pořád touží?", Zeptal se. Odhodila jsem luk to byla zbraň na dálku. Na blízko mám "magii" a svou dýku. „Takže nemluvíš, hm?", zeptal se a já nehla ani brvou. Rozeběhla jsem se směrem k němu a vrhla jsem se p něm. Chtěla jsem do něho zabodnout dýku, ale on mi pevně sevřel zápěstí. Podívala jsem se na jeho Kovovou ruku, která mi drtila zápěstí .Když jsem svůj pohled vrátila zpět k jeho obličeji tak se ve mě všechno sevřelo. Uviděla jsem mou mámu jak stojí jako socha a naproti ní stál muž. Měl černé vlasy k ramenům a maska na jeho obličeji ukazovala jen oči. pronikavé a hluboké modré oči...Vzpomínka se mi vybavila při pohledu do jeho očí. Mé ochromení rychle polevilo. Pomocí svých schopností jsem rozevřela jeho ruku. Šokovaně a vyděšeně na mě hleděl. POmocí svých schopností jsem ho přirazila k lednici. Mé dýka spočinula na jeho krku. „Poslední slova BUCKY?", řekla jsem a na jeho jménu jsem si dala extra záležet. „Ty bych si ještě rád nechal nějakou dobu pro sebe.", řekl a kopl mě do břicha. Pustila jsem dýku a zapotácela jsem se pár kroků dozadu. Chtěl toho využít a utéct, ale já jsem ho sejmula k zemi zrovna ve chvíli kdy se natahoval po klice hlavních dveří. chtěl mě praštit, ale já mu jeho pěst zastavila těsně u mé hlavy. Znovu se na mě vyděšeně zadíval, strach v jeho očích mi připomínal ten můj, těsně před tím než jsem přestala cítit jakékoliv emoce a stal se ze mě bezcitný vrah. Obkročmo jsem si sedla na jeho břicho a pomocí mích schopností a rukou jsem ho začala škrtit. Chtěl mě chytit za krk a také začít škrtit, ale já byla rychlejší. Pomocí svých schopností jsem mu přišpendlila ruce k podlaze. Málem jsem ho uškrtila, když najednou šlus. Jako když na mě vypustili ten plyn, nebo jako včera před celou, když mi vyhrožoval Walters.. Mé schopnosti mě opustily. Bucky toho využil a pohotově se přetočil. Takže jsem teď na zádech byla já. kovovou rukou mě začal škrtit. Házela jsem sebou, ale ani jsem s ním nehla. Jeho ruka byla až moc silná. Druhou rukou se mi snažil sundat masku, kterou jsem měla pevně připevněnou k obličeji. Začali se mi dělat mžitky před očima, věděla jsem, že už brzy bude konec. Už nebudu muset někoho poslouchat ani vraždit. Vzduch už mi brzy dojde. Strhl mi masku. Hned jak uviděl můj celý obličej tak mě pustil. Jeho výraz už jsem však nepostřehla. Omdlela jsem.

. . .
Probrala jsem se přivázaná k židli. Byla jsem v té stejné místnosti jako před tím než jsem omdlela. S uzlem jsem si samozřejmě poradila ihned a vstala jsem. Můj výcvik zahrnoval i to, že si musím poradit s jakýmkoli uzlem. On se však ani moc nesnažil mi ty ruce zavázat pořádně. Vzhledem k tomu škrcení před tím a tomu jak rychle jsem se zvedla jsem upadla na záda. Sedla jsem si a chytla jsem se za hlavu. Bolela mě možná víc než krk, Který jsem měla ještě pořád rudý. Najednou okolo mě bez povšimnutí prošel. Jen s ručníkem okolo pasu. Jako bych tam vůbec nebyla. Zírala jsem na něho na jeho pevnou hruď a na jeho pevné svalnaté ruce. No spíš jednu svalnatou ruku. Ta kovová ruka mi naháněla strach. Až teď mi došlo, že zírám na někoho kdo zabil mou matku. Sice ne dobrovolně, ale i tak. „Tobě asi provaz problém nedělá co?, myslel jsem si to", řekne a dál si mě prohlíží velmi zvláštním pohledem. Nic jsem na to neřekla a dál jsem hltala očima jeho postavu. Všiml si toho a ušklíbl se. Pomalu jsem se zvedla. Konečně jsem stála na nohou. „Proč jsi mě nezabil?", zeptala jsem se ho. „Na to se mohu ptát stejně tak", řekl a upřeně se mi zahleděl do očí. Jeho modré oči se vpíjeli do těch mích. Připadaly mi nekonečné ,ale pak jsem uhla. Sakra holka zabil ti mámu, pokárala jsem se v hlavě. „Když jsi mě nezabil ty tak to udělají oni", řeknu a začnu hledat luk. „Musím jít", řeknu, „A kam asi?", zeptal se. Podívám se na něj. Bože stál tam opřený o rám dveří s rukama založenýma na hrudi. Na té sakra svalnaté hrudi. Bože můj. „Od zejtřka mi půjdou po krku stejně jako tobě a navíc teď už vědí kde bydlíš. Takže se radši vypařím", řeknu. Zamračil se. „Hele, tak tu zůstaň aspoň přes noc. Zejtra si klidně zdrhni kam chceš, ale teď je noc a je tam zima", dívala jsem se na něho s vyjeveným pohledem. „Nevím jestli je to dobrý nápad a navíc na Sibiři bývá o dost větší zima", řeknu a on jen pokrčí rameny. „Hele jestli chceš tak tu klidně zůstaň, ale jestli se mě bojíš..", řekne a chce pokračovat, ale já mu skočím do řeči. „Já tebe, jako vážně", řeknu. Olízne si rty a polkne. „Takže zůstáváš?", zeptá se a já kývnu. Odejde do vedlejší místnosti. Po pár minutách se vrátí oblečený v kraťasech a v tílku. Mrskne po mě triko. „Pokud máš zájem tak koupelna jsou druhý dveře na chodbě v pravo", řekne a já na něj kývnu. Spolu s tričkem se vydám do koupelny. Zamkla jsem se, přeci jenom bezpečnost je bezpečnost. Sundala jsem si oblečení takže jsem tam stála jen ve spodním prádle. Stoupla jsem si před velké zrcadlo nad umyvadlem a prohlížela si mé zjizvené nohy, ruce a břicho. Modřiny a jizvi se táhly všude. Krk jsem měla ještě pořád rudý od toho jak mě škrtil. Ještě nějakou chvíli jsem tam jen tak stála a prohlížela jsem si svá zohyzděné tělo Pak už jsem se svlékla úplně. Vlezla jsem do sprchy a zapla jsem vodu. Kapky teplé vody mi stékaly po zádech. Byl to úžasný pocit. Nedokázala jsem si vybavit kdy naposledy jsem se takhle sprchovala. Použila jsem nějaký z jeho sprcháčů a pak šampon a balzám na vlasy.
. . .
Vyšla jsem z koupelny to tričko co mi dal mi bylo nad kolena, ale já bych radši brala delší, ale byla jsem ráda za vše. Ze svého předešlého autfitu jsem si nenechala ni jelikož, když jsem se sprchovala, tak se Bucky nějakým způsobem dostal do koupelny a všechno mé oblečení hodil do pračky. Vešla jsem do obýváku kde seděl na zemi na matraci Bucky a zíral do zdi. Tohle jsem často dělala na Sibiři akorát s tím rozdílem, že já jsem civěla z okna. Kdyby mě neodvezli do New Yorku tak bych se sem nikdy nedostala a nikdy bych neměla šanci na útěk. Podíval se na mě. Přejel mě od hlavy až k patě. Přes mé mokrá vlasy po zjizvené ruce. Přes bílé triko na které kapali kapky z mích mokrých vlasů až po zjizvené nohy. „Ehm.......budeš spát tady", ukázal na gauč a já kývla. „ A ty?", zeptala jsem se ho. Ukázal jen na prostor pod pohovkou, byla tam matrace. Zase jsem jen kývla. A šla jsem si lehnou. V noci jsem spala v pohodě. Bez nočních můr, ale pak mě zbudil Bucky. Sedla jsem si a pozorovala jsem jak se sebou hází. A potí se. Trvalo to nějakou dobu, ale pak se vzbudil udýchaný a vyděšený. Zvedl se do sedu a díval se do zdi. Pořád zrychleně dýchal a celí se klepal. Najednou jako by se má bezcitnost začala pomalu ztrácet. Měla jsem chuť k němu dojít a obejmout ho. Zvedla jsem se a klekla jsem se vedle něj. Pořád se hrozně klepal. Udělala jsem to nad čím jsem před chvílí přemýšlela. Konečně jsem měla možnost udělat to co chci, tak jsem toho využila. Pevně jsem ho objala okolo krku. Nějakou chvíli se nic nedělo. Ve chvíli kdy jsem myslela, že se odtáhnu si mě k sobě pevně přitáhl. Rozbrečel se. Začala jsem ho utěšovat a povedlo se mi to. Po nějaké době se uklidnil, ale nepustil mě. Pořád mě pevně držel ve svém objetí a já jsem usla.

Tam, tam, taaaam. Vítám vás u další kapitoly a doufám, že se vám líbí 👽👌
Violletti ✨