Bylo mi pět, když vrazil k nám domů. Bylo mi pět, když se ozval výstřel a hned po něm i matčin výkřik. V tu dobu jsem ještě netušila, že už jí nikdy neuvidím a také jsem netušila co vše mě čeká. Teď už mi však ani zdaleka není pět let. Hydra za mě m...
Současnost Stála jsem před "Velitelem" HYDRY. Byla jsem nejlepší, alespoň to tak tvrdili. Za ty roky jsem nikdy neselhala. Tolik vražd, že už ani nevím kolik. V Hydře mě nazývali projekt SWS neboli Super Winter solider. Prohlížel si mě, jako zboží. Ostatně se na mě takhle dívali všichni skoro pořád. Byla jsem na to už zvyklá. Byla jsem zboží, jen stroj , který zabíjel na povel. Jako obvykle jsem měla na zádech svůj toulec s šípy a Luk. „Je dobrá?", zeptal se generál a zvedl mi bradu. Z jeho doteku mi mrazilo . „S prominutím pane, ona je výborná ". Ušklíbl se Walters. Z jeho hlasu mi bylo na zvracení. „Aby jste ji nepřechválil", podotkne. „Zítra vyrazí a pokud to zvoře. Tak zabiju i jí i tebe. Další neúspěch si dovolit nemůžeme", řekl a já kývla. Walters, který mě měl na starost na sucho polkl, ale pak kývl také. „Pojď", řekl mi a já šla. Vedl mě chodbou a kousek od mé cely mě narazil na zeď a chytl mě pod krkem. Bránila bych se, ale z nějakého důvodu jsem nemohla, nechápala jsem co udělal, ale měla jsem strach. Nemohla jsem ho bouchnout, i když jsem sebevíc chtěla. Docházel mi vzduch, ale já přesto věděla, že mě pustí. Nenechá mě zemřít před důležitou misí on ne.„Opovaž se to zejtra nějak posrat jasný?!" Zařval mi do obličeje. A já bez náznaků jakékoliv emoci kývla. Dřív bych se rozbrečela, ale teď jsem byla jen bezcitný vrah. V tuhle chvíli se to vyplatilo aspoň nepoznal, že z něj mám strach. Obrovský strach. Konečně pustil můj krk a já se zhluboka nadechla. Surově mě čapl za ruku a dotáhl mě k mé cele. Když stá na jejím prahu, tak do mě nemilosrdně strčil. Dopadla jsem na tvrdou betonovou zem. Bolest mi projela celím tělem, ale já jsem jí ignorovala a vražedně jsem hleděla na Walterse. „Hezkou dobrou noc", řekl s úšklebkem na tváři a zabouchl za mnou dveře cely. Seděla jsem na podlaze a rozdýchávala to škrcení a všechno co se před chvilkou stalo. Studená podlaha mě pálila do půlek a do zad, ale bylo mi to jedno. Všechno už mi bylo jedno. Nakonec jsem se rozhodla, že vstanu. Zvedla jsem se ze země a vylezla na postel. Sundala jsem si toulec s šípy a sedla jsem si na postel, která nebyla o nic měkčí než ta tvrdá podlaha. Přemýšlela jsem o co vlastně jde. Ta mise, vypadá to velmi důležitě. V hlavě se mi zase vybavil ten pocit, když jsem se nemohla bránit. Ta bezmoc. Walker mě ovládl pomocí různých taktik, ale vždy jsem ho mohla bouchnout. Ale teď to bylo jiné, když jsem se ho pokusila bouchnout tak se má ruka zastavila pár centimetrů od něj. Jakoby okolo sebe měl štít. Oklepala jsem se. Myšlenky jsem zase přesměrovala na zítřek. Přemýšlela jsem jestli někoho budu muset zavraždit. Ostatně co jiného bych já měla dělat. Teroristické útoky, vraždy a únosy. To byla můj každodenní program. když už bych měla někoho zabít tak koho. Napadli mě prezidenti a prezidentky, nějací boháči a různá jiná individua, ale pořád vlastně netuším proč je to tak důležité. Přemýšlela jsem nad tím vším skoro celou noc. Když se začali po chodbách ozývat kroky, tak jsem se zvedla. Znamenalo to, že je ráno. No ráno, že je spíše někdy okolo čtyř.
Došla jsem k oknu a pohlédla jsem z okna ven svítalo. Věděla jsem, že už nemám smysl se snažit usínat, stejně bych neusla. Nespavostí jsem trpěla už několik let, takže to nebylo neobvyklé. Všimla jsem si, že mi tu nechali oblek. Byly to černé hladké kalhoty, byli ovšem ze speciálního neprůstřelného materiálu. Potom jsem si nandala černý rolák na který jsem si nandala neprůstřelnou vestu. Na to vše jsem si nandala béžovou mikinu. Na záda jsem si připnula toulec a naplnila jsem ho šípy, která jsem zkontrolovala víc než čtyřikrát než jsem si byla jistá, že jich mám dost. Pak jsem uchopila luk. Kontrolovala jsem napnutí lanka a pak jsem ho složila a připnula na záda k toulci. Samozřejmě jsem si ještě na stehno připnula dýku. Vše bylo připraveno. A vlastně ne, ještě maska nikdo mě nesmí poznat, i když nevím kdo asi by mě tam venku poznal. Nandala jsem si ji a přes hlavu jsem natáhla kapuci. Připadala jsem si zvláštně. Ale netušila jsem proč. Jako by mi něco říkalo, že se něco stane. Jakoby mě něco uvnitř varovalo. Zavázala jsem si boty a v tu chvíli přišel Walters. Pohrdavě se na mě podíval a jen pokynul hlavou ke dveřím. Následovala jsem ho až k helikoptéře. Nastoupil jako první a čekal až vejdu. Nastoupila jsem také a on za mnou zabouchl dveře. Do vzduchu jsme se vznesli sotva co jsem si sedla. Zprvu nemluvil jen jsme se propalovali pohledem. „Takže asi bych ti měl říct o co tu vlastně jde co?", řekl s úsměvem na tváři, já jsem ho však stále propalovala pohledem. „Netvař se jako by jsi mě chtěla zabít a navíc to nemůžeš. Proti tomu jsem se pojistil., ale na to už jsi nejspíš přišla", řekl. Svůj pohled jsem zabodla do podlahy helikoptéry „No takže letíme do New Yorku. Máš za úkol zabít jednoho člověka. Už jsi se s ním několikrát setkala. Hlavně se snaž na sebe neupozorňovat. Na jeho zabití máš 48 hodin. Pak je po mě i po tobě, tak to neposer.! ", poslední slovo zakřičel, ale já jsem sebou ani necukla. Jen jsem se na něho prázdně podívala. „Myslím, že jste mě na tohle dost dlouho cvičily ne? Takže mi sakra řekni koho mám zabít?", zakřičela jsem na něj. Usmál se na mě. „Takovou tě znám, no ano na to přesně jsme tě cvičily tvým úkolem je najít a zabít jednoho muže. Jeho jméno je James Bucky Barnes",řekl a podal mi jeho fotku. Vzala jsem si jí. Pořádně jsem si jí prohlížela. Měla jsem pocit, že mi někoho připomíná, ale netušila jsem koho.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Byl to jeden z nejlepších vojáků HYDRY dej si na něj bacha", vyrušil mě z přemýšlení Walters. kývla jsem. A pak už se jen mlčelo.
tak tady je konec druhé kapitolky, doufám že se líbí. Violletti💗
