The nightmare

.13.

Uhnu a když spatřím pohled Strange tak je mi hned jasné co musím udělat. bez jakéhokoliv otálení....

Lusknu                                                                                                                                                                                Bolest   udeřila nečekaně. Ve chvíli kdy jsem luskla se kameny přitiskly na mou kůži. I přes oblečení jsem cítila jak pálí. Všech šest kamenů se mi začalo propalovat oblečením až na kůži. Čím blíž jí byli, tím horší to bylo. Klesla jsem na kolena. Nejspíš jsem křičela, nevím. Srdce které bušilo neskutečně rychle jsem slyšela až v uších. Spánky mi bubnovaly, jako kroupy, které dopadali na střechy domů.                                                                                                                                          Nejprve jsem si myslela, že ze mě chtějí kameny všechnu energii vysát, ale bylo to přesně naopak. Kameny se vpalovaly do mé kůže spolu se svou mocí a schopnostmi. Vlívaly se mi do žil a zbarvovali mi je do nepřirozených barev. Běžně modré žíly jsem měla zbarvené do zelena, žluta, oranžova, červena a fialova. Pár žil zůstalo sice modrých, ale ne tak běžně modrých. Byli tmavé a velmi výrazné.                                                                                                                                                Kameny mě vynesli do výšky a bolest ustala. Myslela jsem, že je po všem. Srdce se začalo zpomalovat a hukot v uších ustal. Smysly se mi začaly zostřovat. Kameny okolo mě mezitím vytvořily něco jako štít. Bolest znovu udeřila. Tentokrát ještě silněji a jen v mé hlavě. Štít, který okolo mě vytvořili kameny se rozpadl a vytvořil obrovskou tlakovou vlnu, která se táhla několik kilometrů daleko. Začala jsem padat zpět k zemi. Chtěla jsem cokoliv udělat, ale bolest mě zcela ovládla. Zavřela jsem oči. Chtělo se mi spát. Spát už na pořád. Brzy spadnu na zem a bude konec. konec mé bolesti. Všechno to pomine a já už necítím vůbec nic. Každou chvílí jsem očekávala tvrdou zem. Ta však nepřišla. Jediné co jsem ucítila byla pevná zem pod nohama. Otevřela jsem oči. To co jsem spatřila však ani zdaleka nebylo to bitevní pole a sutiny v New Yorku, ale moje koupelna v Madripooru. Ale uznávám, že tomu bitevnímu poli to docela podobné bylo.  Na chvíli ve mě vysvitl plamínek naděje. Třeba se mi to vše jenom zdálo, pomyslím si. Přejdu k zrcadlu. Odraz který vidím nepoznávám aspoň to co mám na sobě ne. Místo své volné mikiny a tepláků na sobě mám zvláštní oblek. Jeho horní část je černá a bez rukávů, spodní část je sukně, pod ní jsou však legíny. Legíny a horní část jsou stejně barevné jako má temné havraní vlasy. Sukně hází odlesky do barev kamenů a v pase se mi vyjímá zlatý pásek. Zděšeně se na sebe dívám. Ohlédnu se k prahu koupelny. Poslední co spatřím je Zemův pohled, který vypadá o dost víc vyděšeněji než ten můj. Pak už se mi zatmí před očima upadnu k zemi.                                                               .                                .                               .       

Od incidentu v New Yorku uběhlo jen pár dnů. Noviny a takřka celý svět mě nazval "Infinity Witch". Některé zajímavé články tvrdí, že jsem se schovala ve svém čarodějnickém úkrytu, někteří si myslí, že jsem prý na jiné planetě, ale většina z nich píše o tom, že jsem se pro ně hrdině obětovala a následně zemřela. Zrovna jsem si pročítala jeden z článků, když mi zacinkal telefon. Zemo mi zrovna přinesl čaj. „Myslím, že ti někdo napsal", řekne a podá mi čaj. „Vážně?!", řeknu ironicky a usrknu si z hrnečku. ušklíbne se a sedne si na gauč. Po chvíli přemýšlení mě přemůže zvědavost a rozhodnu se šáhnout po telefonu. Divím se, že mi vůbec ještě něco přišlo jelikož jsem měla telefon zahlcený spoustou zpráv a nepřijatých hovorů od Buckyho. Tohle však Bucky nebyl, byl to Steve. Aspoň jsem si to myslela. Rozklikla jsem zprávu a začala jsem si jí v duchu číst :