The nightmare

.10.

 Ve chvíli kdy jsem se chtěla otočit zpět a podíval se na cestu, mě někdo srazil k zemi.

 Při pádu jsem se zvládla pořádně uhodit do hlavy. Pískalo mi v uších a měla jsem pocit, že se mi hlava roztříští na několik kousků. Snažila jsem se co nejrychleji zvednout z chladného betonu. Stále se nacházím na jedné ze střech panelového domu. Namáhavě se začnu zvedat, Když ovšem došlápnu na levou nohu, tak mi v ní projede obrovská ostrá bolest. Podívám se na útočníka. Svalnatý chlap o hlavu vyšší než já, na levém oku páska a všude po těle jizvy ať už starší a nebo ty ,které vypadali na to že jsou z posledních pár dní. Možná dokonce i hodin. Popojde ke mně .chci použít své schopnosti, ale nejde to. V tu chvíli mi dojde kdo to je . Ten kdo přede mnou právě stál byl Walters. Chci se rozeběhnout pryč, ale on je rychlejší. Chytne mě pod krkem a nadzvedne mě. Jeho síla mě udivuje. Sílu měl to ano, ale né takovou stejně jako jeho postava... .„Zradu jsem čekal",řekne a jeho stisk se stane ještě pevnějším vzduch v plicích mi začne docházet.„Ale ne od tebe",řekne. Z kapsy vytáhne dýku, která je špinavá od krve. Má v sobě stejné sérum jako Steve, pomyslím si. Při pohledu na dýku se mi zvedne žaludek. Radši jsem ani nechtěla vědět čí ta krev je. „A teď za tu zradu zaplatíš ",řekne. Sotva se dotkne dýkou mého krku tak padne k zemi. Dopadnu na tvrdou zem. Snažím se popadnout dech .Nevnímám nic co se okolo mě děje. Mžitky před očima mi dovolí vidět jen obrysy. Slyším jen svůj tep který mi pulzuje ve spáncích a vzdálený kašel. Vidím jen nebe nade mnou. Najednou ovšem přestanu cítit studený beton na svých zádech, místo něj cítím jak mě někdo zvedl a odchází se mnou pryč. Nerozpoznám kdo to je. Oči se mi pomalu začnou zavírat a začnu se poddávat spánku.

                                                 .                          .                      .

Pomalu otevřu oči, Když nad sebou uvidím bílý strop, zarazím se. Rychle se posadím. Zamotá se mi hlava. Stisknu víčka zpět k sobě a promnu si oči. Tohle je jen sen, opakuju si potichu pořád dokola. Za chvilku oči znovu otevřu. Pomalu vstanu. Má levá noha je obvázaná ,ale stále není úplně zahojená. Došla jsem ke dveří a po cestě k nim jsem si prohlédla pokoj. Velká manželská postel, šatní skříň a pár malých skříněk a okno. Napadlo mě, že vylezu z okna, ale hned potom co jsem ho otevřela jsem si to rozmyslela. Okno bylo sice dost velké na to abych jím prolezla ven, ale to by bylo tak jediné co bych mohla udělat. Byla jsem zhruba v pátém patře panelového domu. Na jednu stranu mě uklidnilo, že nejsem v nějaké cele. Na druhou stranu mě však znepokojovalo to, že nevím kde jsem a hlavně s kým tu jsem. Zavřela jsem okno a vydala jsem se znovu ke dveřím. Potichu jsem je otevřela a vyšla jsem na chodbu. Vydala jsem se rovně. Prošla jsem dveřmi a spatřila jsem kuchyň a taky Zema, který se zadumaně díval do novin. Zmocnil se mě strach„Tak už jsi se vzbudila?",zeptá se a odloží noviny na stůl a svůj zrak upře na mě. Podezíravě se na něj dívám. Udělám krok do zpět.„ Nejspíš se mě toužíš zeptat na to proč tu jsi a kde jsi, že ano?"zeptám se  vzápětí. Tázavě se na mě podívá. Pomalu zakývám hlavou„Nemusíš se mě bát. Nic ti neudělám. Uvažuj trošku. Kdybych tě chtěl zabít tak bych tě buď nechal v New Yourku a nebo bych tě zabil, když jsi spala," řekne. Něco na tom co řekl  je pravda, ale pořád mi neřekl kde jsem. „ pořád jsi mi neřekl kde jsem,"řeknu.„Jsme v Madripooru,"řekne a já se na něj tázavě podívám.„Párkrát jsem tu byla",řeknu a zadívám se do země a pak si vzpomenu na ten článek.„Nebudou nás tu hledat?",zeptám se o on zakroutí hlavou.„Nebudou ,nikdo nemá ani ponětí kde jsme,"řekne Zemo.„To doufám,"řeknu. „Nemáš hlad?",zeptá se.„Mám, ale... pořád mi něcom nedává smysl," řeknu a on se na mě tázavě podívá. „Proč jsi mě tam nenechal a co jsi mi to v Hydře píchnul? ", zeptám se ho.„ Tak na takovýhle rozhovor se musíme  posilnit", řekne. Nechápavě ho sleduji .Zvedne se od stolu a vydá se ke kuchyňské lince. Otevře špajz.„Je libo čínská polévka?"zeptá se, ale pak se zamračí.„Páni , je dva roky prošlá, "řekne a já se zasměju. Nesmíš se nechat rozptýlit, začnu se napomínat. „Tak to budeme muset někam zajít",řekne a já kývnu. Až teď mi vlastně dojde ,že tričko které mám na sobě není moje. Zadívám se na velké černé tričko, které mám na sobě a pak na Zema.„Nechtěl jsem tě nechat v tom špinavém oblečení," řekne. „Aha," řeknu. „Dojdu ti pro nějaké kalhoty, teda jestli nechceš jít takhle," řekne a usměje se. Usměju se taky. Zemo odejde. Po několika minutách se vrátí s čerbýma teplákama. obleču si je. Jsou mi trochu velké, ale né tolik. Čekala jsem, že mi budou větší. Zemo mě vee jednou z uliček, nejspíš někam kde se budeme moct najíst. Najednou však od někud uslyším známí a nepříjemný hlas„je tu Sharon",řeknu a rychle se skrčím za jednou hromadou krabic. Zema, který nechápal co se děje jsem stáhla sebou. Což se mu vůbec nelíbilo. „Co to je za ženskou?"zeptá se.Neodpovídám mu, jen se na něj otočím s prstem na rtech na znamení, že má mlčet. Sharon tam stojí a baví se s nějakým chlapem„Toje jedno," zašeptá nakonec.„Tak když je to jedno.."řekne a vytáhne mě zpoza krabic.„....Tak jdeme." řekne a já se na něj jen zděšeně podívám. Když procházíme okolo Sharon ,zbledne .„Tak dík,ta nás práskne",řeknu a on jen nesouhlasně zakroutí hlavou .„Nenapráská",řekne a vytáhne z kabátu noviny a ukáže na článek. Ve článku se píše o tom, že jí vyhnali ze země. Také se tam píše o tom, že jsem stíhaná a další kdesi cosi.Tiše sleduji cestu před sebou.„Tak jsme tady", řekne a ukáže na jednu z budov. Dojdeme ke dveřím. Zemo vejde první a podrží mi dveře. Vejdu dovnitř. Přede mnou je teď spousta stolů, bar a taky spousta lidí, kteří se tam baví. Posadíme se k jednomu stolu v rohu místnosti tak, že vidíme na celou místnost a na dveře Na stole se nachází jídelní lístek. Začnu v něm listovat vyberu si hranolky. Po chvíli přijde číšník. „Co si dáte?", řekne a Zemo spustí. „Já si dám panáka vodky, tady slečna si dá hranolky a k pití..", přeruším ho. „K pití to stejné co tady pán", řeknu. Číšník si mě podezíravě prohlíží. „Tak dobře", řekne nakonec a odejde. „Neřekl bych do tebe, že budeš pít alkohol",řekne Zemo když nám přinesou pití a mě jídlo. „Nic mi to nedělá, žádná kocovina rovnáse žádný problémy," řeknu a on jen zakývá hlavou. Většinu večera se bavíme o mně a o HYDŘE. Zemo už začíná být lechce malátný, ale je mu to jedno. Se mnou to nic nedělá. „A co vlastně ty?", zeptám se ho. „Co ty a tvoje rodina?", zeptám se ho a on se zarazí, ale než stihne cokoliv říct, tak dovnitř vtrhnou bodigárdi mého Walterse a začnou se rozhlížet. „Tak jo Zemo.... Jdeme", řeknu. Zemo se na mě tázavě podívá a pak se pokusí zvednout. Zaškobrtne při prvním kroku. Ti dva nás zmerčí. Jeden z nich vystřelí a trefí se. Ne ovšem do mě, ale do Zema„Tak jo, dlouho jsem to nezkoušela", řeknu. Z hluboka se nadechnu. Musím jednat rychle jinak nás tu oba zabijou. Jen tak tak se mi povede nás přemístit. Objevíme se v Zemově bytě. „Tak jo", řeknu a vydám se spolu se Zemem do jeho pokoje. Tam mu pomůžu si lehnout. Zemo se snaží předstírat, že mu nic není. „Tak kam tě trefili?", zeptám se ho a on zakroutí nesouhlasně hlavou. „Netrefili mě", řekne a já se na něj zamračím. Dojdu k němu. Uvidím dírku v kabátu na pravé straně břicha, kterou prosakuje krev. „Sundej si ten kabát", řeknu mu. Zašklebí se, ale pak si ho sundá. „Kde máš lékárničku?", zeptám se. „V koupelně", řekne. Kývnu a vydám se do koupelny, když do ní vejdu, tak uvidím skříňku, umyvadlo a sprchu. Ve skřínce se nachází bílá krabička s červeným křížkem. Vezmu celou krabičku a vydám se zpět. Když dojdu zpět do Zemova pokoje uvidím ho tam ležet ve triku s bolestivým úšklebkem na tváři. Jednou rukou si drží ránu. „Takže", řeknu a položím si lékárničku na postel . „Vyhrň si to tričko", přikážu mu a on tak udělá. Rána ani nebyla tak hluboká, čekala jsem to on dost horší. Kulka je, ale stále uvnitř takže ji budu muset vyndat. Mého zamyšleného výrazu si všimne Zemo a zděsí se. „Tak co? To je to tak zlý?", zeptá se a já se na něj podívám. „Čekala jsem to horší, ale...budu ti muset tu kulku vyndat a pak ti to zašít",dořeknu a Zemo se jen zašklebí. Z krabičky vytáhnu pinzetu a se vší opatrností se mu pokusím kulku vyndat z rány, když se pinzetou dotknu té kulky tak Zemo zasyčí bolestí .Opatrně jí vytáhnu ven z rány.„Tak a je venku",řeknu a podívám se na Zema ten se donutí k něčemu co má asi být úsměv.„Tak teď to zašiju a bude hotovo",řeknu a on kývne.

Ahojky všichni Tak tadyhle máte po delší době nějakou kapitolku doufám , že se líbí.                 Violletti💗