The nightmare

.9.

Probudila jsem se brzy ostatně jako každé. Seděla jsem na posteli a zírala do zdi. Noční můra se dnes kupodivu nedostavila, ale místo ní mě nenechal spát strach. Strach o Buckyho. Nevím kde se ten strach vzal, ale byl tu. Už mě nebaví nadále sedět na posteli a tak se vydám do kuchyně. Nikdo tam není. Načepuju si vodu do skleničky a posadím se na linku. Neseděla jsem tam ani pět minut a uslyšela jsem šramocení klíčů u dveří. A pak vešel. Vešel do kuchyně. Překvapeně na mě hleděl. Zamračila jsem se a něj a pak jsem odvrátila pohled. Jedna část mě byla neskutečně šťastná z toho, že se vrátil, ale druhá strana mě byla naštvaná. Nechápala jsem proč nic neřekl. Kam asi šel? Byl s nějakou holkou? Stále se zamračeným výrazem jsem hleděla na poloprázdnou sklenici s vodou, kterou jsem pevně svírala v ruce. „Jakto, že nespíš?" zeptá se mě. Ignoruju ho. „Ty jsi na mě naštvaná?" zeptá se. Nepodívám se na něj Jen pozdvihnu obočí a dál zkoumám tu moc zajímavou sklenici. „Ale noták," řekne a vydá se ke mně. Nevšímám si ho. Dokonce se na něj nepodívám ani ve chvíli kdy mi vezme z ruky sklenici a postaví se mezi moje nohy. rukou mi přejede po tváři a na bradě se zastaví. Pomalu pozvedne mou hlavu tak abych se mu podívala do očí. Naše pohledy se střetnou. Zamračím se na něj. „ Tak už se nezlob," řekne s prosebným pohledem a trochu se pousměje. „ Kde jsi byl?" zeptám se ho a jeho úsměv pohasne. Tázavě se na něj podívám. Uhne pohledem. odstrčím ho od sebe a seskočím z linky. „Na něco jsem se ptala," řeknu. Stojím na proti němu, i když myslím, že víc než tuším kde byl. Nějakou dobu nic neříká.„Já jsem tě slyšel," řekne a odmlčí se. S pozdvihnutým obočím na něj hledím. Založím ruce na hrudi. Stále čekám na jeho odpověď. Zamračí se. „ proč bych ti to vlastně měl říkat? Hm? Co si jako myslíš, že jsi, že se o mě pořád tak staráš?" vyhrkne. Ohromeně se na něj podívám. Můj ohromený výraz se, ale ve vteřině změní v úšklebek. „ Víš co?! Jdi se bodnout," Zakřičím na něj. Otočím se k němu zády a vyjdu ven z kuchyně. Vyběhnu schody div málem nesrazím Steva, který se nejspíš vydal zjistit co se děje. Doběhnu do pokoje a začnu si brát svoje věci. „Odcházíš?" zeptá se. Nereaguju. Jelikož jsem na sobě měla spodní prádlo a velké triko tak mi stačilo jen natáhnout si kalhoty, které jsem měla z Hydry. Bucky už nic neřekl, jen mlčky stál ve dveřích a pozoroval mě. Ještě jsem si na sebe oblékla velkou mikinu kterou jsem tu našla. ta byla taky nejspíš sama. Byla černá a dost pohodlná. Na záda jsem si připnula toulec a luk. Do jedné z kapes kalhot jsem dala dýku. Dojdu ke dveřím ve kterých stoí Bucky opřený o jejich rám. Naštvaně se na něj podívám. „Jestli teď odejdeš tak je konec," řekne a já se naproti němu zastavím. Ušklíbnu se. „ Vážně?! Ono něco začlo?" zeptám se a vyjdu z pokoje. Pod schody čeká Steve. „Vážně chceš odejít?" zeptá se. „Stejně bych tu byla k ničemu. Jak už řekl sám Bucky proč bych se o něho měla starat," řeknu Stevovi. Kývne. „Kdyby jsi náhodou někdy něco potřebovala tak...," Nenechám to Steva doříct. „když tak dám vědět... měj se," řeknu a vytvořím portál. Steve se na mě pousměje. Pousměju se nazpět a projdu portálem. Jsem v nějaké New Yorské ulici. ůj hněv se začal pomalu měnit ve smutek, ale já jsem se ho snažila tlumit. Ostatně tlumit své emoce jsem uměla z Hydry. Tak nějak se mi nechce Wandu. i když jsem jí slíbila, že kdyby něco tak jí zavolám nebo za ní příjdu tak jsem tak pro tentokrát neudělala. Nějakou dobu už jsem bloumala ulicemi New Yourku, když jsem konečně narazila na nějakou kavárnu. Vypadalo to na takový ten kavárno bufet , který má otevřeno 24/7, Posadila jsem se k jednomu malému stolečku. Kavárnička byla malá ,téměř prázdná a měla tokový zvláštní nádech. Můj pohled projížděl po místnosti a pak se zarazil na jednom ze stolů, leželi na něm noviny. Vzala jsem si je. Zaujala mě titulní strana ,na které byl obrázek Zema a hned pod ním Velký nápis. Z vězení se dnes při zásahu Steva Rogerse a Emily Maximofové se dostal ven krom skupinky avengerů, teď už tedy válečných zločinců i další vězeň a to Baron Zemo. Prolítnu očima článek .Na konci článku zjistím, že to že je Zemo venku svedli na mě. Přitom já jsem z letadla nevystrčila nos a jen jsem čekala až se Steve spolu s ostatními vrátí. Položím noviny na stůl. Na popud neskutečně silného pocitu, že mě někdo sleduje se podívám ven z okna Kavárny. Venku je ještě pořád tma , ale já díky Lampě uvidím siluetu člověka. Ten člověk na mě upírá svůj pohled. Namíří na mě pistoli, srdce se mi poskočí. Okno kavárny se roztříští, Jen tak tak se stihnu schovat pod stůl. Kulka proletí těsně nade mnou. Roztříštěnou výlohou vejdou dovnitř tři muži svalnaté postavy. Servírka, která nestihla v čas utéct se skácela k zemi. Zabili jí, kvůli mně Někdo je na mě poslal, pomyslím si. do žil se mi vrátil adrenalin. Byl to ten stejný pocit jako když jsem byla na misích v HYDŘE .„Ta holka nesmí zdrhnout,"řekne jeden z nich hlubokým a chraplavím hlasem. Rychle se zvednu a rozeběhnu se k východu, ale jeden z nich mi zastoupí cestu. „Ale ,ale holka, kam se ženeš?"zeptá se. Muž přede mnou je vysoký asi jako Steve. Má svalnatou postavu a tmavé vlasy. Po jeho obličeji a odhalených rukou se táhne nespočet jizev. Někoho mi neskutečně připomíná. Pak ho poznám , je to jeden za strážných z HYDRY. Vrhnou se na mě. Dva z nich mrštím svými schopnostmi o zeď a třetího chci kopnout do břicha , ale nestihnu to, jelikož on mě chytne pod krkem. „Ale no tak holka , to to nemůže jít po dobrym?" zeptá se s úšklebkem na tváři. Z toho úšklebku mi běhá mráz po zádech. Vzduch v plicích mi začíná docházet ,ale to mě nezastaví. Zavřu oči a z vypětím všech sil mu pomocí svých schopností ruku rozevřu a pak už ho konečně nakopnu.„Ne nepůjde to po dobrým,"řeknu a on se skácí k zemi. Ti dva už se pomalu probírají. Na nic nečekám a vyběhnu ven . Běžím pořád v před a neohlížím se, ulice se kolem mě míhá neskutečně rychle, periferním viděním zahládnu pár lidí ,kteří celou situaci sledují a dokumentují. Já se však věnuji běhu. Za chvíli je už slyším za sebou. Jeden z nich už je skoro u mě. Využiju projíždějícího auta a vyskočím na něj. Pomocí svých schopností se pak odrazím a dostanu se na jednu z budov. Otočím se a uvidím ty tři jak tam dole stojí a dívají se na mě, Ale otáčet jsem se neměla. Ve chvíli kdy jsem se chtěla otočit zpět a podíval se na cestu, mě někdo srazil k zemi.

Tak jo ,Je tady další kapitola .Doufám ,že se líbí . Violletti💗