Protože uvnitř jsi odporný jako já [Batjokes FF cz]

Třesoucí se šílenství

Pomalu jsem se probouzel z mrákot. Svět byl jako zastřený mlhou, která zasahovala až k nejbližšímu horizontu. Má paměť selhávala, vzpomínky se ztrácely v předešlém večeru, kde si můj mozek utvářel prázdné reality. Víčka mě nechtěla poslouchat. Jen s velkým úsilím jsem je dokázal zvednout v krátký pohled do honosné místnosti. Prosklené zdi vysoké budovy, kterou nikdo z pošetilých kolemjdoucích nemohl přehlédnout. Dopadaly na mě ostré paprsky světel z ulice, kde si tma hrála s kontrastem barevných neonových reflektorů. Pouliční kluby i kouzelné restaurace, slezina místní mafie a jejich otroků za nicotných večerů za zdmi těchto budov vládla tvrdou rukou. Soudila a popravovala bez jakékoliv pravomoci. Jedinou jejich prioritou byly peníze. Barevné papíry, na nichž se skvěly vzácné tváře mocných mužů, kteří již dávno upadli v zapomnění. Stejně jako Batman. Přízrak noci popírající zločin, sám zodpovědný za tucet nevinně odsouzených. Poslední naděje obyvatel města Gothamu. Nechal se srazit na kolena vzteklým psem. Klaunem, všem pro posměch. Zároveň nejmocnějším protivníkem, s kterým se kdy utkal. Manipulativním grázlem s pomalovanou tváří a falešnou identitou. S maskou tak přesvědčivou, že před jeho nohama padaly na kolena desítky mužů, kteří žádali o slitování obchodníka se smrtí, Jokera. Myšlenky mnou prolétaly jako blesky, s každým novým jsem znovu přemýšlel nad mou nicotnou existencí. Jak byl Batman zatlačen do ústraní. Zbaven okovů spravedlnosti a ponechán osudu. V jednom směru velká úleva, v druhém jsem byl přesvědčen, že jako Batman, strážce pořádku jsem měl dle možností konečně nějaký život...

„Jen dál!" zasípal jsem. Dokonce i hlas mi vynechával. „Pane, pacient je stabilizovaný. Mám pocit, že byste mi měl vysvětlit, jestli pozdní návštěva největší hrozby Gothamu neohrozí vaše křehké soukromí," řekl klidně, ale přes jeho tvář přeletělo několik vážných pohledů a zároveň úsměvů. Trochu jsem zakašlal a donutil své tělo poslechnout mé jednoduché rozkazy typu: vstaň, natáhni si kalhoty, následuj Alfreda! Pomalu jsem se zvedal. Kupodivu mi bylo mnohem lépe než včera. Dokonce jsem ani neztrácel rovnováhu. Na mých nohou byly znát stopy tvrdého zápasu. Obrovské ztmavlé fleky na nohou v místech úderu kovovou tyčí. Bodná rána na boku a lehce zkrvavený pruh po nátlaku kovového trámu, jenž na mě Joker shodil. Alfred se zatvářil ustaraně. „Nepřepínejte se, pane Wayne," řekl. „Batman nemá hranice," odpověděl jsem stručně a oblékal si košili. „ Ale vy ano, pane," opáčil na to a znovu se starostlivě podíval na moje rány, které pokrývaly celá záda a už tak zdevastovaný hrudník. „Tak na ně musím zapomenout." „No a, co když se vám jednoho dne připomenou?" „Tak můžeš pronést své oblíbené 'já to říkal'" řekl jsem na oko tragicky, ale s úsměvem. On znovu zkřivil obličej a dodal: „Toho dne, pane Wayne, snad ani nebudu chtít."

Předchozího dne.....

I ten čaj se zdál otrávený jedem. Stejně jako celý den. Tucty mizerných konferencí o ničem. Projednání obchodních smluv a smluv s ďábly. Seděl jsem uprostřed napjechované místnosti s maximem světla a hustým vzduchem. Lidé za úzkým stolem těžce dýchali. Vdechovali poslední vzduch, který byl v tom tichu k dispozici. Tlustý muž naproti mě se nápadně orosil potem. Nemotorně si otíral čelo, protože z jeho lesklé hlavy pomalu stékaly pramínky potu. Zafuňel a prolomil ticho. "Náš finanční stav je na pokraji zhroucení, vážení. Akcie klesají a ubývá vhodných investic," řekl mohutným barytonem a jeho židle pod nátlakem těžkých boků zavrzala. "Jaké jsou naše možnosti?" Vychrchlal se sebe jeden kravaťák vedle. Působil nepřirozeně seriózně. Zvedl povýšeně hlavu a jeho pohled padl na mě. "Pane Wayne, co si o tom myslíte?" Atmosféra byla ještě hustší než předtím. Moje slova byla tak prázdná. Když jsem mluvil o kritičnosti stavu našich financí a možných východiscích. Otráveně jsem otočil hlavou k tučnému pánovi, co se znovu ujal slova. Vášnivě gestikuloval, rozhazoval mohutnýma rukama a jeho proslov byl naprosto uspávající. Ostatní posluchači se pokojně nechali unášet omamným spánkem. Protřel jsem si unaveně oči, v místnosti nastalo ticho. Netrvalo ale dlouho, pár pro mě nekonečně dlouhých vteřinách se ozval dunivý náraz do okna. Hlavy všech lidí v místnosti se otočily k velkým proskleným zdem. Ani mě nenapadlo nic jiného, než se ohlédnout. Ozvaly se intenzivní vyděšené zvuky. Za okny nic nebylo. Jen stříkanec jakési tmavě červené tekutiny. Tlustý muž poněkud znehybněl. Jeho přirozené umění nadměrného pohybu obtloustlých paží se úplně vytratila. Stejně jako hlasy všech diplomatů. Zděšené ženy v úzkých sukních seděly jako přibité na nepohodlných židličkách. Mnou projela vlna smíšených pocitů, prudce jsem vstal a doběhl k oknu. Moje hlava se zhoupla při pohledu z výšky. Z okna byl vidět jen shluk vyděšených lidí. Ticho se prohloubilo a poslední zhrozená žena zavřela pusu. Moje obavy se pomalu zhmotnily a utvářely novou destruktivní realitu. V níž měl velkou roli hrát i incident na konferenci.

Jednohubka na konec:
Drazí čtenáři, než začnete házet kamení, uvědomte si, že wattpad se dá přirovnat ke smetišti a můj přihozený odpad už nemůže zdejší situaci ohrozit. Snažila jsem se první kapitolu co nejvíce natáhnout, ale nechtěla jsem vás plytkými řečmi o existenciálním,... hovnu,.... unudit. První část měla upozorňovat na takzvanou "přítomnost". Jednoduše jsem ji propojila se zbylými vzpomínkami Bruce na předchozí den. Doufám, že jste děj zatím propluli bez vzniklých otazníků. Děkuji vám za přečtení. Hodnoťte rozumně, "hejtry" si vystopuji a znásilním jejich pouliční osvětlení :'D

-Wolfie