Protože uvnitř jsi odporný jako já [Batjokes FF cz]

"Luštit křížovky"

Byl jsem tou tmou přímo pohlcený. Nic jiného se kolem mě nedělo. Pomalu jsem se otočil k místu, kde před několika vteřinami bouchla velká kovová vrata. Ale ohlušující ticho mi prozrazovalo kousek po kousku, že budu nyní vystaven pohledu, na který nikdy nezapomenu a ani vrata mi neposkytnou stéblo, za které bych se při absolutním zděšení chytil. Ozval se tlumený zvuk drncání vozíku, potom jen intenzivní pípnutí vysílačky a jednoduchý příkaz. Už ani nevím, co ten člověk řekl, ale nebylo to důležité. Soustředil jsem všechnu pozornost na mizivý objekt uprostřed místnosti. Nebyl pochyb, že se mnou tu chladivou místnost sdílel právě Joker. Byl jsem definitivně přesvědčený o mém úsudku. Uslyšel jsem zřetelné klapnutí, které mi připomínalo zvuk pojistky. Ale v okamžiku jsem pochopil, že se jednalo o vypínač. Oči mi totiž ve stejnou chvíli oslepil nával oslňujícího světla. Nebyla jím ale naplněna celá místnost, setrvávalo v jednom místě, a to nad vozíkem. Ustrnul jsem, moje nohy se odmítly pohybovat. Vlastně všechny moje smysly byly v tu chvíli oslabeny šokem. Kolem starého rozvrzaného vozíku jsem uviděl několik mužů, kteří pomalu s opatrností povolovali sevření svěrací kazajky a jistící popruhy už úplně zmizely. Pacient měl přes hlavu natažený pytel, očividně kvůli agresi. Nebo nechtěli, abych viděl, jak moc si ji na něm vybíjeli. Shluk lidí se brzy vypařil a slabý opar světla se rozšířil do celé haly. Na vozíku vypadal Joker tak malý a bezmocný. Přesto byl v nitru sopkou, která hrozila vybuchnout. Sopka plná chaosu, co stále potřebovala být ve středu dění. Udělal jsem letmý krůček vpřed, konečně jsem povolil tvrdé přimrznutí k podlaze. Osoba přede mnou se zachvěla. Nešlo o zachvění mrazem, ani to nebyl vzlyk nebo něco tomu podobného. Spíš bych to přirovnal k připravování se na bolest. Jako kdyby v tom tichu čekal na jinou návštěvu. Zakašlal jsem, doufaje, že mě Joker pozná. Jeho rekce byla ale úplně jiná, než jsem čekal. Ani v hloubi duše jsem neočekával, že bude tak podivně klidný a nebude dávat nic najevo. Anebo mě nepoznal, možná bych to měl více prodat. Promluvil jsem tedy velmi tichým a klidným hlasem, v podstatě jsem řekl něco o tom formuláři a snažil se při tom používat stejně formulované věty, jako jsme už několikrát vyslovili, když jsme se dříve setkávali. Ale reakce byla stále stejná, tím myslím žádná. Možná jsem to v tu chvíli úplně pokazil a prozradil se, ale chtěl jsem vědět, proč mi alespoň nedává nějaké znamení. Proto jsem se ještě pomaleji přiblížil, když už vzdálenost mezi námi téměř zmizela, opatrně jsem natáhl ruku k pytli, který měl přetažený přes hlavu. Až nečekaně prudce jsem ho strhl pryč. Polilo mě čisté zděšení, udělal jsem krok dozadu, to způsobil obrovský šok. Snažil jsem se ze zoufalství odvrátit pohled. Ale cítil jsem se děsivě provinile za to, že jsem dopustil, aby ho odvedli do Arkhamu. Nebo zavládla v Gothamu opravdová spravedlnost a Jokerovi se všichni mstili za odpornosti, které zavládli městem po jeho návratu. Proč ho rovnou nezabili? To už všichni spadli na jeho úroveň a nechali ho trpět. Viděl jsem před sebou raněné divoké zvíře, co pomalu umírá. Nic jiného jsem nepobíral. Už to nebyl mocný muž, kterého jsem znal. Žádný manipulativní bastard, žádný Joker, jehož jméno bylo samo o sobě zbraní, všechno se vytratilo. Jeho oči se zdály být téměř slepené a oslňující světlo ho donutilo ke křečovitému stažení všech svých obličejových svalů, které dohromady tvořily hrozivý úšklebek. Když vydechoval, jeho dech se v jednom momentě zarazil a následovalo slabé roztřesené kašlání, téměř neslyšné, ale značící nějaké z vnitřních zranění, nejspíše narušené hrdlo nebo poruchu některé z trubic. Za dobu, co jsem ho neviděl se mu výrazně prodloužily vlasy, měl je až k ramenům, ale byly slepené krví a potem, takže jímaly divné tvary, v některých místech dokonce podivně zatuhly. Splývaly mu i přes obličej, takže jsem nedokázal s přesností určit, co se skrývalo pod nimi. Tedy do té doby, než se jeho hlava prudce zaklonila. Lekl jsem se, ale nepohnul ani brvou. Jeho vlasy se pomalu rozprostřely podél uší. Obličej, dříve skrytý za dlouhými pramínky měl nezvykle pohublý, trochu propadlé tváře, ale stále byly zřetelně poznat dřívější pevné rysy. Co mě ale děsilo, byl Jokerův nepřirozený záklon hlavy, to jak se s pootevřenýma očima díval někam daleko za mě. Navíc byl jeho obličej na některých místech pokrytý zaschlou krví, co se pomalu začala odrolovat. Během zděšení jsem se od něj hodně vzdálil a za nic na světě jsem se nechtěl znovu přiblížit, ale donutil mě k tomu onen falešný formulář. Musel jsem mluvit, šok mě nesměl v žádném případě připravit o možnost vědět něco víc. Pomalu jsem otevřel ústa v nějaké smysluplné větě, ale Joker mě nenechal mluvit. "Budeme luštit křížovky, doktore? Vy z toho snad nevyrostete." řekl nezvykle pevným hlasem na to, jak moc se jevil beze smyslů. Pozvedl tázavě hlavu a jeho zrak padl na mě. Ačkoliv jsem si byl jistý, že mě poznal, pořád mě znepříjemňovaly okolnosti, které se točily kolem jeho zranění. "Dnes ne, dnes bohužel ne. Potřebuji vyplnit jeden formulář," vykoktal jsem ze sebe, ve snaze působit, co nejlepším dojmem na ochranku, která nás jistojistě odněkud pozorovala. Joker se usmál, nijak škodolibě, jen pozvedl jeden koutek a trochu přivřel oči. "To je ale velká smůla, že, doktore? " narovnal záda, která nepříjemně zavrzala, "já doufal, že bude legrace. Oplakáváte ještě tatínka?" Doslova jsem ztuhl. Jak hluboko museli kopat jeho informátoři, aby se to dozvěděl v čas? "Co takhle malé kouzlo?" řekl hodně tiše, téměř neslyšně po chvíli mlčení. Při tom sípavě zakašlal a ukápla mu dlouhá slina. "Necháš mě zmizet," ozvalo se po dlouhé odmlce naprosto nečekaně. Joker se chtěl evidentně mermomocí dostat ven. Znepokojoval mě fakt, že s jeho informátory a vnitřní manipulací se už dávno mohl z Arkhamu vytratit beze mě. Proč jsem tedy tak důležitým článkem k jeho úniku? Hodil jsem na jeho klín formulář, který jsem celou dobu žmoulal v ruce. "Něco za něco." Natáhl jsem k němu ruku, podávaje propisovačku a řekl: "Nechceme přece válku dvou rozdílných stran..." Joker si zarytě mumlal nějaké zaklínadlo a po zdlouhavém čekání přijal moji propisku. Sklopil oči k formuláři a zašklebil se tím nejpřesvědčivějším způsobem, kdy nadzvedl obě obočí a do široka se zazubil. Nezvykle pevnou rukou něco nepřiměřeně velkým písmem naškrábal a papír přehnul. Rychlím pohybem mi ho podal, a když jsem se pro něj naklonil, chytl mě za zápěstí a prudce ho stiskl. "Ale nejdřív ze mě uděláš sličnou asistentku, Jamesi." 

A je to tady! Konečně jste se dočkali a nadbytečným časem šplouchající Wolfie si vzpomněla na to, že se něčemu upsala. Doufám, že se vám vývoj situace zalíbil, a že mě nepošlete do kaďáku, protože jsem zatraceně líná. Polívá mě stud, ale bohužel s tím nic neudělám. Deal with it.... Prosím, pokud chcete podpořit Jokeříka a nenechat ho válet se celou dějovou linii na nemocničním prostěradle, dejte vote a napište mi, jak jsem skvělá. Protože jsem.............

- Wolfgang