Protože uvnitř jsi odporný jako já [Batjokes FF cz]

Nezadržitelná síla

Úplněk se ztratil za mlhou, která v dnešní temný večer pokrývala celý Gotham. Příhodné počasí pro nějaký dobře provedený zločin.Všechny noviny byly zaplavené výhružkami o odpálení lodí. Jedna loď převážející občany Gothamu a druhá místní zločince. Každá z nich vlastní odpalovací zařízení. Teď už jsme mohli jen čekat, kdo se to odhodlá udělat dříve. Joker s jeho početnou tlupou stoupali po schodišti polorozpadlé budovy a za maskami usměvavých klaunů skrývali ustrašené obličeje. Jediný kdo měl ve všem jasno, byl právě ten muž, který majestátně pochodoval prostornými chodbami a odříkával přitom řádky smyšlených veršíků. Tiše recitoval a při tom lehce gestikuloval. Několikrát pokynul rukou, aby ten vlasec před vyvrácenými vchodovými dveřmi nepoškodili. V čočkách dalekohledu se odrážela rafinovanost jeho nynějšího plánu a můj krok se zrychloval při vzpomínce na dnešní zážitek z konference. Cítil jsem vztek a moje touha po záchraně lodí se stupňovala. Skočil jsem na stěnu přede mnou a vyhoupl se na vršek střechy. Z toho místa jsem jasně viděl siluety mužů v maskách a jejich vyděšených pohybů. Měli svázaná zápěstí. Překvapilo mě to, nakonec to opravdu nebyli poskoci, naopak rukojmí. Joker se zasmál, popadl jednoho z nich a postavil ho na hranu střechy. V tu chvíli už jsem viděl přijíždět komando ozbrojených mužů. Lucius je už stihl varovat, že lidé v maskách jsou rukojmí. Rozhodnutý dostat Jokera jsem se rozběhl a lehce se odrazil od římsy. Můj oblek mi pomohl plachtit a já se tím dostal do druhé budovy. Roztříštil jsem okno a získal tím pozornost rukojmích. Lidé za maskami se zbraněmi mě prosili o milost, žalostně křičeli a snažili se i se spoutaným zápěstím zvednout pokorně ruce nad hlavu. Ozbrojenci vtrhli do místnosti, nejspíš dostali mylné informace. Davem mužů zazněla vlna příkazů. Natolik nesrozumitelných, že i já jsem byl na pochybách. Přes spleť mužských hlasů nebylo slyšet jednoho rozumného slova. Musel jsem je nějakým způsobem alespoň umlčet, nic jiného mi nezbylo a posledním řešením bylo jejich odzbrojení. Vykopl jsem jednomu z nich zbraň z ruky, popadl ho za zápěstí a svalil na zem. Upoutalo to pozornost ostatních a vrhli se na mě jako smečka vlků. Snažil jsem se všechny na chvíli zbavit vědomí, což by mi poskytlo čas na nalezení Jokera. Nepovedlo se mi dostat všechny, někteří mě stále následovali, ale já už jsem mířil po schodech nahoru. Přeběhl jsem do dalšího patra a pomalu pronásledoval jeho stíny, byl jsem k němu stále blíž. Lucius hlásil, že v patře do kterého směřuji, jsou potíže. Zbylá skupina mužů se dostala až ke mně. Obklíčili mé tělo a já jsem nemohl jednat jinak. Strčil jsem jednoho z nich z okna. Jeho kotník obklopoval provaz a on sebou strhl všechny ostatní. Zůstali viset z římsy. Rozhlédl jsem se po místnosti. Nademnou byl veliký, celý roztržený vršek patra. Pomocí jedné ze zbraní jsem vystřelil lano, kterým jsem se vymrštil do něj vymrštil. Dopadl jsem na římsu a při zamžourání jsem spatřil siluetu. Mocný muž stál u okna, pozoroval světla helikoptér a u jeho nohou stáli psi. „Zvládl jsi to, jsem nadšen!" řekl s posměchem v hlase. Pomalu se ke mně otočil a rozvážným klidným krokem se začal přibližovat. Vztek ve mně vzrostl při poslechu jeho posměšného hlasu. „Kde máš detonátor?!" zašeptal jsem hrubým hlasem Batmana. Mé kroky působily nejistě, stěží jsem se dokázal držet na nohou kvůli nedostatku energie. Podezíravě se na mě podíval. Zastavil se a natočil hlavu. „Na něj!" řekl trochu výhružně a smečka psů se na mě vrhla. První útok hladových zvířat jsem zvládl potlačit, ale po dalších pěti kousnutích mě strhli na zem a neměl jsem šanci. Zasmál se, jako by těm psům fandil a přiběhl ke mně. V ruce pevně svíral jakousi tyč a pomocí ní do mě tvrdě mlátil. Údery neustávaly, jen se stupňovaly v násilnější a krutější. Odkopl jsem ho. Spadl na zem a udeřil se silně do hlavy. Shodil jsem posledního ze zbývajících psů z okna. Nemotorně jsem se postavil, ale zabránil mi v tom Joker. Jedním skokem se na mě vrhl a znovu mě poslal k zemi. Zamotal jsem se do nějaké sítě a on ještě hruběji než předtím vrazil svou tyč do mé kyčle. Zavrčel jsem - zem mě na poraněná místa ještě víc tlačila. Kopl do mě a zasmál se: „Stará, dobře známá místa!" Vytáhl nůž a jedním pohybem ho poslal do mého boku. Zabránil jsem mu v tom, dstrčil ho od sebe a vyskočil jsem na nohy. Musel jsem použít svou poslední sílu, abych mohl pořád stát. Moje systémy selhaly a Luciusova obrazovka zmizela. Když znovu naskočila, Joker už mě prohodil skleněnou výplní a já přepadl na záda. Ležel jsem těsně u okraje střechy a on skopl jeden z trámů, aby moje tělo zůstalo nehybné. Nejprve jsem myslel, že to bylo jen kvůli mé nehybnosti, ale později jsem pochopil, že mě to zachránilo před pádem dolů. Znovu na mě vytáhl kovovou tyč a přitiskl mi ji pod krkem. Přiklekl na můj hrudník a násilně mi při tom škrtil hrdlo v těsném sevření kovové tyče. „Měli bychom se přestat prát, nebo přijdeme o ohňostroj," řekl a pohled upřel k lodím převážející vězně a obyčejné občany. „Žádný ohňostroj nebude!" zavrčel jsem a on otevřel ústa dokořán. Ne v údivu, ale chtěl tím předvést, jak hrozivě mohou vypadat jeho líčidla. „Dá - vej - po - zor!" slabikoval a usmál se. Nic se nedělo. Jokerovy koutky úst zacukaly v rozčilení a nechápavosti. Zlostně se podíval na hodiny. Byla přesně půlnoc. Nikdo z lidí na lodi se neodhodlal poslat tu druhou do vzduchu. „Co ses snažil dokázat," zasmál jsem se „že někde uvnitř jsou všichni odporní jako ty?" Rozčileně se olízl. Odhodil tyč a její náraz do podlahy zněl jako typické řinčení kovu. Zavrčel v návalu vzteku. „Jsi v tom sám!" zašeptal jsem a on se nejistě podíval na hodiny znovu. „Dneska už se nedá na nikoho spolehnout, co si nezařídíš sám, to nemáš! No, ne?" podíval se na mě s úsměvem a vytáhl z kapsy detonátor. „Nevadí, připravil jsem se," řekl a namačkával jakýsi kód, „žijeme ve zvláštním světě, chceš vědět, jak jsem přišel k těm jizvám?" „Ne, ale vím, jak přijdeš k těmhle!" vystřelil jsem z brnění háček a ten ho udeřil do tváře. Na chvíli ztratil rovnováhu a já jsem toho využil. Popadl jsem ho a přehodil přes římsu, která na mě ležela. Padal temnou nocí a z jeho úst se dral šílený smích. Slyšel jsem už jen tichý řev, který se s ním prolínal. Sevřelo se mi hrdlo, v tu chvíli jsem nemyslel na pomstu ani na odpor vůči jeho skutkům Přemýšlel jsem nad mím posláním, znovu bych nechal zemřít člověka a to Joker chtěl. Nemohl jsem ho nechat vyhrát. Vystřelil jsem a konec háku se mu zahákl za nohu. Zastavil se v letu a lano ho začalo pomalu vytahovat zpět. Přestal se smát a už znovu jen zlostně vrčel. Pomalu stoupal až do výšky mých očí. „Nemohl jsi mě nechat spadnout, že jo?" vrčel mezi naštvaným úpěním. Visel vzhůru nohama a díval se do neurčitého bodu v podlaze. „To se stane, když se nezadržitelná síla střetne s nehybným předmětem!" podíval se na mě a stále zlostně vrčel. „Ty seš fakt nenapravitelnej, že jo? Hm? Ty nezabiješ mě, protože máš divnej pocit, že by to bylo nespravedlivý a já tě nezabiju, protože na to je s tebou příliš - velká - sranda!" olízl se a rozesmál se. „Asi je nám souzeno patřit k sobě navěky." Konstatoval a dál se pohupoval na laně vzhůru nohama. „Navěky budeš v polstrovaný cele-..." „Třeba nás dají spolu, budou zavírat po dvou, když teď v Gothamu prudce stoupá míra šílenosti," přerušil mě a upřeně mě sledoval. „Toto město ti předvedlo, že je stále plné lidí, kteří chtějí věřit v dobro!" řekl jsem temně, bez náznaků emocí. „Jestli jim to odhodlání ovšem vydrží, až zjistí krutou pravdu o skvělém Batmanovi a všech jeho hrdinských činech, nemyslel sis snad, že by náš zápas o tvou duši rozhodl tenhle pěstní souboj? Ne, potřebuješ mě, stejně jako já tebe!" řekl s vážností a při tom mu dál pohrával na tváři úsměv. Zaskočilo mě to. Snažil jsem se vymyslet nějaká dobrá slovní pouta, do kterých bych Jokera spoutal. „Musím tě upozornit, že já tebe nepotřebuju! Bohužel mi nemůžeš zmizet ze života, protože na to jsi moc velký sobecký parchant!" řekl jsem zuřivě. On se na moment zatvářil neurčitě, jako by přemýšlel co říct. Teď jsem ho měl v pasti. „Nepotřebuješ mě, v tom případě je můj úděl v tomhle cvokhausu dokončenej!" Potom se jen ohlédl na hodiny za mnou a strčil ruku do kapsy. V okamžiku vytáhl jeden ze svých nožů a jedním pohybem přeřízl lano na jeho kotníku. Nestačil jsem zareagovat a on znovu letěl tmou. Trvalo to jen pár momentů, mě to ale stačilo k tomu, abych zařval: „Ne!" Ozvala se dutá rána, jak jeho tělo dopadlo na podlahu. Zachránil ho výklenek balkónu jednoho z pater. Viděl jsem ho bezvládně ležet na zemi. Rozběhl jsem se po schodišti dolů. Můj dech se rozléhal mezi stěnami, slyšel jsem burácení mužů v dolním patře. Obklopili Jokerovo tělo a o něčem se dohadovali. Vtrhl jsem mezi ně a odstrčil je do stran. „Ustupte, ať může dýchat!" přiložil jsem mu dva prsty na krk a začal měřit puls. Byl nestálý, představoval velkou hrozbu. Moje ruka položená na jeho krku se sama začala uvolňovat a instinktivně se posunula k jeho tváři. Jemně pohladila jeho pokožku. Ulpěla na ní bílá barva, a když znovu přejela blíž k jizvám, pokryla moje prsty i temně rudá. Mohl na tom mít podíl chaos, ale já jsem v ten moment přesně věděl, co dělám. Musel jsem se zbláznit, ale byl jsem přesvědčený, že ho nemůžu nechat zemřít. Podepřel jsem mu rukou krk, tak abych ho mohl uzvednout. Přesně to jsem provedl i s druhou rukou. Vsunul jsem ji pod jeho kolena a jedním pohybem, který mě stál mnoho zbývajících sil, jsem ho zvedl ze země. Paži jsem při tom posunul dál k jeho ramenům, aby jeho hlava nezůstala zakloněná. Hrozilo, že by mu zapadl jazyk. Komando ozbrojenců v tu chvíli přestalo přihlížet, ale snažilo se mě okamžitě zadržet. Zacouval jsem, nemohl jsem si dovolit příliš pohybu, protože jsem byl z předchozí rvačky úplně vysílený a moje poslední síla byla vynaložena na uzvednutí Jokera. „On zemře, jestli mě nenecháte projít!" zašeptal jsem potichu, ale stačilo to, aby se muži zasmáli: „Je to Joker, kvůli němu už zemřelo spoustu nevinných lidí! On je ten poslední, kdo by měl zůstat naživu!" Podlamovala se mi kolena. Pomalu jsem nedokázal udržet balanc. „Přežije a bude mu přidělen stejný osud, jako všem jím zavražděným!" zasténal jsem z posledních sil, protože jsem se pomalu, ale jistě skládal na zem. Ozbrojenci mě podepřeli. „Slibte mi, že ho už nenecháte utéct. Zemřela kvůli němu celá moje rodina," řekl jeden z nich a upřímně se na mě podíval. Za pomoci skupiny mužů jsem se dostal ke schodům. Opustil jsem patro a scházel opatrně schody. Po několika těžkých krocích po schodišti doprovázeným mým omezeným dechem jsem konečně dorazil do přízemí, kde věrně vyčkával Batmobil. Ztěžklé nohy mě zrazovaly. Bál jsem se, že nebudu schopný dojít až k vozidlu. Jokera jsem opatrně položil na volné sedadlo. Moje tělo kleslo na druhé místo. Otočil jsem k němu hlavu, ke křehké schránce pro obrovskou moc. Bez schopnosti další obsluhy jsem bezvládně zůstal sedět a moje smysly odmítly poslouchat můj mozek.
Poznámka:
Jste naprosto úžasní a vaše podpora mi neuvěřitelně pomohla. Přidávám sem hodně dlouhý díl, kde si konečně Wayne začíná uvědomovat, že Jokera tak i tak potřebuje, stejně jako Joker jeho. Na nedočkavost drahé Nudistky odpovídám - "Zatím neplánuji, že by si to spolu rozdali, nesmím na to tak spěchat!"
Moc vám všem děkuji - Wolfie