Protože uvnitř jsi odporný jako já [Batjokes FF cz]

Iť raining, It's pouring, Joker is boring...

A byl to němečák. Zasraný oblepený němečák s krátkým nevýrazným přívodovým kabelem. Žádná příruční bombička, v kterou jsem zároveň doufal, ale proklínal jsem každou budoucí vteřinu, kdy bych si musel otírat ledové kapky z čela během šťourání tím nejmenším šroubováčíčkem skrz obrněnou konstrukci. Ale byl to němečák a to bylo snad ještě horší než kdybych potkal v ulicích Gothamu Stegosaura v plavkách a musel bych ho donutit k tomu, aby se převlékl do formálních šatů na oslavu narozenin syna vedoucího továrny na čokoládu. Jestli jste nikdy neviděli čiré zoufalství, tak jsem to byl já. Připoutaný jednou rukou k odjištěnému německému granátku se zbývajícími 10 vteřinami na případný únik nebo zpacifikování té dané hrozby. Snažit se zajistit granát nepřipadalo v úvahu a jediným světlým východiskem se stalo vyproštění z pout. Jokerovo překvapení ve výsledku nemá tak fatální ničivou sílu, na budově se to podepíše jen chybějící kanceláří. Na mém těle by to ale mělo známky zásadní. Byl bych asi hodně velký začátečník, kdybych netušil, jak uniknout z pout. Všichni zároveň moc dobře víme, že iluzionismus vás časem něco stojí. Slyšel jsem výrazné přísné kroky, dokonce běh po úzké Arkhamské chodbě, jak doléhala k mým uším ještě zřetelněji, když jsem vstřebával poslední vteřiny svého života. Má nečistá aura se změnila v hutnou kaši prostupující stěnami přímo prostorovou kontinuitou. To byl ten okamžik, kdy mělo jedno rozhodnutí vrhnout na Bruce Wayna nový stín okolností. Únik z pout je klasickým základem výuky všech zelenáčů v oblasti kouzelnictví a iluzionismu. Stačí vám obyčejná kancelářská sponka, jenže mě tlačil čas a pro obecenstvo jsem si schoval méně náročnou ukázku. V nejvyšší potřebě a zmatku jsem si mezi zuby strčil kus utrženého odporně modrého trika a provedl rázné trhnutí mým palcem, jež zapříčinilo ošklivý výpadek kloubu, který se následně nekontrolovatelně stočil až skončil nalepený těsně na dlani. To výrazně zúžilo část mého zápěstí a jí bez větší námahy proklouzl ocelovými pouty. 4 zbývající vteřiny pokročily. Stejně tak pokročilo i mé osvobození, se ztěžklýma nohama jsem prudce vstal a téměř rozerval pootevřené okenní rámy, které vytvářely nedostatečně velkou škvíru. Okolí už bylo poněkolikáté spěšně analyzováno a mě čekal dlouhý nekontrolovatelný skok podobný průřezu klidnou hladinou. 

Okenní sklo se rozsypalo na nespočet tmou zkalených střepů, které poletovaly v nepravidelných formách kolem mého nekontrolovaného těla. Obkreslovaly všechny mé údy, jež proplouvaly temnou atmosférou zapovězeného Arkhamského nádvoří. Slyšel jsem jemné cinkání holých větví o příjezdovou bránu, jak pokojně promlouvají k nešťastníkům uzamčeným před světem v jiném světě. Slyšel jsem, jak mluví ke mně. A také jsem viděl, viděl jsem oheň. Šlehající do masivních zdí, plivající žhnoucí jazyky, které vášnivě olizovaly má záda jako ty nejstatečnější mladíky na frontách a přitom nejkrásnější milenky Satanovy. Cítil jsem pach vlastního masa, jenž se škvařilo k látce a vytvářelo hutnou neidentifikovatelnou kaši. Neprocházela mnou ale žádná bolest, vše se soustředilo ke skomírajícímu svědomí. Působením velmi silného tlaku, který jistě rozpoutal výbuch, můj sluch utrpěl vážné škody. Po letech akcí a opěvovaném roznášení spravedlnosti jsem byl už na některé smyslové vjemy značně otupělý. Žehnal jsem Bohu za to, že mi sluch stále ještě bez defektu sloužil. Dopad byl ale tím bez řečí nejfatálnějším. V posledních momentech letu jsem se ještě snažil o zoufalé skutálení, abych sílu rozložil na menší část, jenže se přes mé smyslové otupění nevydařila tak, jak jsem zamýšlel. Pokud jsem si prozatím nestěžoval v žádném ohledu na bolest, přišlo velké zúčtování jako z čistajasna. Cítil jsem chronologický součet škod. První rozlučku jsem věnoval kostem loketního kloubu, které žalostně zavyly při nesoucitném přelámání. Potom už to nabralo mnohem rychlejší spád a než jsem se stačil prudce praštit čelem o zem, moje zápěstí nabralo práškovité formy, jak bylo rozdrceno nárazem. Při zpětném vymrštění opustilo moje levé rameno původní pozici a ucítil jsem nemilosrdnou bolest způsobenou pozdějším úderem do hrudního koše, který jako zázrakem utrpěl jen nejmenší škody. Kolena skončila v opravdu žalostném stavu, na útěk jsem mohl s přehledem zapomenout. Ve výsledku jsem se z "boje" vracel jako zpráskaný pes. S vážným otřesem mozku, vyhozeným ramenem, rozdrcenými lokty a zápěstími, zlomeným nosem, pohmožděnými žebry a obratli, včetně krátkého výpadku vědomí. Kancelář dr. Arkhama se stala jasným příkladem existence pekla. Vymlácená okna pohltil požár a byl slyšet nejasný křik, možná to byly jen halucinace ze ztráty sluchu, ale vnímal jsem až příliš dobře ochranku. Šok se dostavil až ve chvíli, kdy jsem vedle sebe zpozoroval ležet kus spálené kůže, která podle původní barvy nepatřila mně. Několik metrů za mnou ležela postava obalena v cárech uniformy se spáleným obličejem a mrtvolným výrazem ochranky. Křik z okna kanceláře tudíž musel patřit ochrance, která byla ve špatný čas na špatném místě. Odpočítával jsem každou ubíhající vteřinu, kdy jsem bezvládně ležel na zemi. Až se v posledních minutách mého vědomí ozval známý jedovatý hlas: "Nepředpokládal jsem, že budu po cestě sbírat parašutisty."

Tady to je, víc toho není a také víc neslibuji... Čeká nás květnatý popis Gothamu a konečně se blížíme k mnou slibovaným rozuzlením. To také znamená, že očekáváme závěr. A myslím, že ten nikdo nebude čekat, takže se máte na co těšit. Snad se vám takový krátký akční rozpich situace líbil. Jestli ne,... umřou dvě nevinná tuleňátka. Všem věrným čtenářům věnuji přátelského hudlana a mizím...

- Sbohem a šáteček... Wolfie, jež podle staré legendy povstala z lihu...