Protože uvnitř jsi odporný jako já [Batjokes FF cz]

Hrdinský skutky

Joker opětovně hlasitě polkl a já zatnul zuby, protože jsem se už po několikáté dostal do situace, kdy jsem absolutně nepobíral okolnosti toho, jak jsme se vlastně za tak krátkou dobu stihli proplížit vězeňskými prostory až k podstatnému stanovišti naší operace. Tím myslím kancelář, kterou dříve vlastnil Jeremiah Arkham. Před tím než mu jeden z vězňů vyhodil do vzduchu dům i s manželkou. Budu tiše předstírat, že nevím, který z vězňů to byl. Bledý muž s výrazně povadlou tváří zuřivě prohrabával přeplněné kartonové krabice fošnované do tří vysokých komínů. Zachovával ale absolutně klidný výraz, jen nepřirozeně hluboce dýchal, aby šetřil vzduchem. Byl jsem fascinovaný. Joker bezkonvenčně procházel kanceláří, jako by ji každý večer pravidelně navštěvoval. Znal snad každou sebemenší škvírku, i ten neskrytější kout. Bylo ohromující, jak organizovaně odbíhal od papírů k elektronice a nevěnoval žádnou pozornost tomu, že je v něčí společnosti. Nebylo to žádné afektované předvádění, považoval bych to za kompletně spontánní reakci. Z přihrádky v levém rohu místnosti, kde se povaloval starý model jakéhosi počítače, vytáhl klaun tlačítkový vysouvací mobil a chvilku jen zíral do prudkého světla obrazovky. Nakonec se rozhodl něco dlouhého vyťukat a v závěru jen rozhodně odeslal zprávu. Víc informací jsem z vlastního zdroje neměl, jen jsem mlčky přihlížel v rohu. V momentě, kdy rozhrnoval zásuvku přetékající různými složkami se ozval velice jasný a hlasitý zvuk podrážky v chodbě. Jak těžkopádně pleskla o zanedbanou kachlovou dlažbu. Ještě jasnější se potom zdálo kvílení dveří, když se opatrně otevřely a místnost naplnila oslepující záře baterky. Byl jsem v bezpečném zákrytu za dokořán otevřenými dveřmi a bez dechu jsem kamenně svíral kapesní nožík. Mladý noční hlídač s velkýma hlasitýma nohama posvítil prudce na Jokera za stolem. Ten jen uhýbavě zamžoural a neohrabaně si v gestu přikryl oči. Zkřivil úsměv v nepříjemné grimase a zavrčel na zelenáče ve dveřích. "Kdo umřel, že tě to nutí mě rušit? Je to nutný?" řekl v detailní upřímnosti a protočil oči s hlasitým pohoršeným výdechem. Na truc složil ruce do klína a projel očima po místě, kde jsem zaraženě stál. Hlídač s neobvykle flegmatickým hlasem důsledně odříkal: "Nemůžu se tady s vámi dohadovat, za čtvrt hodiny mi končí směna a já si nesmím dovolit žádný další problém, tak se prosím rozhodněte, jestli to tady má cenu nějak řešit násilím." Klaun za stolem si hlasitě odfrknul a znovu se na mladíka pohoršeně podíval. "Co tě to napadá? Pfff,... násilí přece nikdy nikomu nepomohlo. To ti může maminka vypravovat," prohodil posměšně Joker a zelenáčovy tváře se výrazně nadmuly vztekem. Jeho obličej nápadně zrudl a oči měl v plamenech. Muž za makeupem omluvně zkřivil obočí a rázně zašeptal: "Omlouvám se, ona je vlastně už na pravdě boží. Zajímalo by mě, s kterým andělíčkem teď šuká."

Mladíček nepřinutil své slzy ustoupit, jen propukl v tichý vzlykavý pláč a roztřeseně natáhl zbraň, když se zbrklým krokem přiblížil ke kancelářskému stolu, od kterého zazněl významný smích. Zradilo mě mé dosavadní útočiště a s pohybem hlídače jsem se rozpohyboval i já. Instinktivně jsem k němu opatrně zezadu přiskočil a chytl ho celou vahou za krk. Slyšel jsem jen rezonující vytí a hlasité lupnutí, při čemž se mladík svezl téměř neslyšně k zemi. Připadal jsem si tak bez emocí, chladný a přehlížející. Zkrátka jsem šel přes mrtvoly. Nebudu lhát, také jsem se s jeho tělem dostal na kolena, stále jsem ho držel, když nehnutě ležel na zemi. Jen jsem mlčky vymanil z jeho povoleného sevření zbraň a sundal mu vysoké boty. Nechal jsem ho tam jen tak ležet a prohlédl si o číslo menší sešlou obuv. Nebylo to zase tak hrozné, rozhodně jsem se cítil pohodlněji než v těch charitních sešlapaných plátěnkách. Při nazouvání jsem se opřel o tvrdé nepohodlné křeslo a nohy jsem natáhl těsně podél mrtvého těla. Klaun změnil stanoviště a zahloubaně klečel přímo přede mnou. Právě teď jsem jeho tvář viděl nejzřetelněji za celou dobu. Obnovené potrhané jizvy kolem rtů ohraničené dominující rudou tekutinou, po jejímž původu jsem nechtěl pátrat. Pokožka zahalená v hutné vrstvě bílé barvy, jež v některých místech téměř prosvítala. A nakonec pár temných zvířecích očí s nejasným výrazem, skoro, jakoby proplouvajících skrze ty moje. Tak vzácné spojení, nenucené a upřímné. On tam jen nehnutě klečel a u ucha svíral jednou rukou tentýž telefon, s jakým odesílal zprávu. Tichem a hlasitým dýcháním se jen prolíval ostrý zvuk vyzvánění než se z druhé strany ozvalo formální: "Prosím?" Joker neměnil pozici, ani ode mě neodtrhl oči, snad se akorát poněkud blíž naklonil k mé tváři. Jen souvisle mluvil k hlasu z telefonu s hloupým klidným přízvukem: "Promiňte, nejsem registrovaný uživatel, snad nenastanou potíže. Chtěl bych předat vzkaz doktoru Gregsonovi. V bývalé kanceláři našeho milovaného Arkhama jsem schoval jeden speciální dáreček, chci se jen ujistit, že ho najdete včas. Toužíte po jeho křesle už dlouho, tak si pro něj poběžte." Bez dalšího slova ukončil hovor. Stále provázaný naprostým mlčením mezi námi dvěma, zašustil něčím kovovým v kapse vězeňského hábitu. Nechtěl jsem ten kontakt rušit, on sám ani náznakem neuhnul pohledem. Na zápěstí jsem ucítil chladný nepříjemný dotek, pamatuji se na naprosto ohlušující ticho a potom jen hromové prolomení všeho klapnutím masivních pout. V ten moment jsem spojení mezi námi rázně roztrhl a kovové zaklapnutí se ozvalo znovu. Spojil nás k sobě. Naše ruce propojoval kus hloupé bezvýznamné tvrzené oceli. "A toto bylo nutné?" zeptal jsem se trochu flegmaticky. "Chceš-li být pořád ještě stejně ovlivnitelnej cápek, musíš zapomenout na takovýhle hrdinský skutky. Jasný?" odpověděl přidušeným hlasem a spojil komicky naše spoutané dlaně. Pevně tiskl, ale zároveň mě tak trochu utěšoval třením palcem proti mému hřbetu ruky. Zase jsem s jasností cítil, jak zábavně spontánní to vše bylo. A já nechtěl nic chápat, jen poslouchat, jak dýchá. V nekonečném propojení vedle chladnoucí mrtvoly ležící těsně u mých nohou. "Zapomeň na mě, tohle je tvoje pódium." 

Než konečně rituálně obětuji kozla a vypiji jeho krev za úsvitu úplňkového měsíce, musím podotknout, že kvalita už zase nějak o stupínek poklesla, což není zrovna důvod k hlasitému jásotu židovských dětí. Dobře, abych to uvedla na pravou míru - ačkoliv nějak neuznávám místní konvence, asi se sluší a patří poděkovat místním opuchlým čtenářům za dostatečnou přízeň na to, abych překonala milník 1k přečtení. Proto vám z celého tukem obaleného srdce děkuji a přenechávám svou duši Satanovi (eventuálně hřibu). Odkazuji všechno svoje jmění včetně mých plakátů svým plakátům. kÁmen.

- Wolfie a její parta imaginárních skunks 

A tak bůh řekl: "Drž hubu,..."