Protože uvnitř jsi odporný jako já [Batjokes FF cz]

Something I have no control over

Autisticky jsem zamáchal rukama a tiše prošel kolem zašedlé fabriky se stejným revolverem, kterým jsem na těch stejných místech hrozil sám sobě smrtí. Teď už se můžu jen nechat zabít, Joker se mnou měl příjemné uplatnění. Asi brzy přehodnotím své zábrany. Poprvé ve svém mizerném falešném životě, jsem se z upřímnosti usmál a nabral dojmu, že se stále dokážu cítit jako predátor a ne lovený. Zvedl se prach a přehodil přes Arkhamské brány tajemnou clonu ukrývající zvěrstva a ubohé lidské činy. "Na závoji mlhavém, kde psychárna se skrývá - poezie nikdy nebyla má třída," to bylo jediné, co by mohlo vnést do temné atmosféry světlou útěchu, že můj důvtip ještě opravdu neodešel někam do Arkhamu. Schoval jsem se za odstavenou dodávkou neurčité metalízy, nejspíš sloužila jako vůz pro rozvoz zbytkového jídla z místní restaurace. Mimochodem, dnes byste ji spíše hledali pod názvem "skladiště použitých injekčních stříkaček" neboli "odpočívadlo narkomanů". Další připomenutí toho, jakým městem kultury se stal Gotham za posledních 20 let. Povytáhl jsem opasek se zavěšenou kapsou (cosi připomínající ledvinku) a dal jsem se do velmi klidného a rozvážného běhu. Ulice jsem znal, jako Batman nebylo těžké zmapovat si okolí. Dnes jsem ale neměl na blízku Luciuse a jeho obrazovky, Alfreda a jeho ochranářské řeči. Neměl jsem nablízku Batmana. Toxickou ulicí běžel ubožáček Wayne, ale cítil se přinejmenším volný. Tu dobu jsem také ještě netušil, do jaké situace budu postavený a jakým hrůzám hodlám dobrovolně čelit. 

Potkal jsem partu městské lůzy, ztěžka se klátili při chůzi kolem zašlých parkovišť. V ruce měl každý z nich alespoň pět nedopitých lahví piva a všichni souhlasně mumlali něco v maďarštině. Dobře, podle všeho to nebylo maďarsky, ale zkrátka jim nebylo doslovně nic rozumět a vycházely z nich jen podivné zvuky nepřiměřené denní době. Na opilost snad ještě nebyl ten správný čas, prostředky možná, ale západ slunce snad ještě nikdy nebyl jasnější. Ve vzduchu bylo cítit příjemné napětí. Cítil jsem, že tato noc jen tak neskončí. Brány Arkhamu se v syté mlze honosně tyčily nad Gothamem a zaujímaly místo silných ochranitelských ramen, i když celá pravda spočívala v samém pekle. Uvnitř Arkhamských zvěrstev a smyšlených pravd, kdy se mozky napravovaly výjimečně, jelikož měly později posloužit vyšším účelům. Silnou vrstvou kovaná vrata skrývající velkoplošnou příjezdní cestu úzce spojenou s parkovacími místy personálu. Byl jsem skrze Luciuse už dávno obeznámen o rafinovaném kamerovém systému a skrytých alarmech těsně nad kovovou přepážkou vedoucí skrze plechem obtěžkaný zámek. 

Tiše jsem vytáhl z malého váčku dvoumilimetrovou pinetku a protáhl ji s nejvyšší pozorností úzkou škvírou v zámku, pohnul jsem s ní prudce doprava a pevně stiskl zuby. Unáhlil jsem se, ale štěstí mi stálo za patami. Kovový plát svištěl k zemi a odhalil mohutný pootevřený zámek, který bezpečně pečetil majestátní chladná vrata. Ozvalo se dopadnutí kusu železa a v ten samý okamžik intenzivní vrzavý pláč otevírajících se bran Arkhamu. Tmou zahalená příjezdová cesta otevírala nezvaným hostům nevítané pohledy na silné zdi s dlouhými vyrytými škrábanci pod mřížemi zajištěnými okny. Vlastně jsem ho nechtěl už nikdy vidět, ale zatvrzele mě paměť pokaždé pevně ujistila o tom, že za něj nesu plnou zodpovědnost. Když už mám jít do pekla, budu tam se samotným ďáblem. A to je skutečně fér. Přesunul jsem se ke stupňovitému schodišti z tenkých žebříkovitých schůdků a pomalu přelezl k nízké okenní římse u ředitelských oken v prvním patře. Dostal jsem se tam širokým přeručkováním z místnosti vyhrazené pro techniky a ochranku. Podklouzla mi na mokrém povrchu noha a já se prudce zaklonil.  Někdo mi v naprosté tmě podal vrásčitou ruku. Nic jiného jsem neviděl, ani jsem neměl čas přemýšlet, pevně jsem se jí držel, až mě do okna vtáhl jakýsi tmavý muž v uniformě. Chtěl jsem se ho nějak zbavit, znamenal obrovské riziko prozrazení. Napřáhl jsem nepřiměřeně pěst a chtěl jsem okamžitě udeřit, ale přerušil mě slabý výstřel zpoza dveří na konci nepříliš dlouhé místnosti. Čekal jsem na prudkou bolest, jenže kulka nezasáhla mě. Jediné, co mě neminulo byl prudký rozstřik zářivě rudé krve, jež se rozlétl na mém obličeji. Muž přede mnou v nepřirozeném pohybu padal přímo k zemi a váha těla vydala dunivou ránu, která se echem převalila přes celý Arkham.  "Nemám rád pistole, jsou tak nechutně nóbl," promluvil konečně stín ve dveřích a já se zase chtěl rozklepat. "Čistý průstřel hlavy, kulka je stále uvnitř," opáčil jsem tišeji než obvykle a sklopil pohled k tělu, kolem kterého se začala rozlévat hutná tekutina. Bledý muž s permanentním úsměvem prošel podél zdi, aby si neušpinil vězeňské boty a rázným krokem přitlačil podrážku přímo k místě průstřelu. Naklonil se k němu a dva prsty utěsněné v gumových rukavicích zanořil hluboko do mozku bezvládného těla. "Už ne, myslím, že jsem právě vytáhl první cenu," poznamenal svíraje v dlani kulku malé ráže. "Nerad to poznamenávám, ale ten chlápek má v sobě krve jak z vola," řekl jsem "možná bychom měli zmizet dřív, něž se utopíme." Zachichotal se jako mlaďounká prodavačka pouťových vstupenek a znovu rozvážně obešel rudou lepkavou kaluž. Stačilo mu 11 hodin na to, aby pohřbil moji paměť spojenou s ním a nahradil ji alternativou, která mě přesvědčovala, že ho nesmím zabít. Jeho pohmožděný hrudník obepínaný svítivě oranžovou vězeňskou kazajkou se hluboce zvedl, když se sípavě nadechl. Pevnou rukou stiskl kliku kancelářských dveří a proklouzl do chodby. A já se do prázdné kanceláře už ani neotočil a následoval Jokerovy kroky, protože na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo a to poslední o čem bych měl přemýšlet bylo, jakou tapetu místnost měla. Pamatoval jsem si jen ten jediný propůjčený úsměv muže, jehož tajemství držím pevně uzamčené v našem destruktivním vztahu a jeho pravou tvář, když jsem mu opětovně zachránil život v místě, kam oba dva patříme, a kam spěje celá má existence. A tak mě zalila odvaha, jenže už bylo pozdě, čekala nás příliš dlouhá cesta a já popravil koně ještě před bitvou. 

Nakonec jsem definitivně nezemřela a vracím se zpátky do kondice, avšak je můj pracovní režim líný a nestálý. Mám vlnu nových nápadů, jsem připravená vydat tu nejpeckovnější fan fikci na Batmana, která v historii vyšla! Okay, toto znělo opravdu egoisticky a povrchně, ale začíná se tu kurňa rozjíždět velmi chutný příběh. Jsem pyšná sama na sebe a jdu si namazat banán rohlíkem. Baj bičiz...

-Wolfie (Born to be fuckin' amazin')