Protože uvnitř jsi odporný jako já [Batjokes FF cz]

Psi jsou nepředvídatelní

Tak se nám to všechno zase pěkně rozesralo. Kromě tajemného listu tu snad nebylo nic důvěryhodnějšího, čeho bych se mohl při pátrání chytit. Akorát ten vyblitý flek na zdi panelového domu s odrolenou omítkou. Ten byl tak všední, až to bylo zatraceně podezřelé. S nápadným modrým autem a převlekem jak od feťáka byl můj prvotní zájem bezpečný úkryt před lidskou zvědavostí. Zůstal jsem tedy stát u poblitého domu, jen s igelitovou taškou a slušným lékařským vybavením. Nic nemohlo být romantičtější. Celá ta praštěná snaha o útěk z Arkhamu ve mně stmelovala uzkostlivý pocit odpovědnosti. Pokud nás nedejbůh chytí, v ohrožení budeme nejen my, ale celý Gotham. Napomáhám příliš velkému zlu. Dostávám tygra z klícky a pouštím ho na svobodu, ačkoliv jsem byl jedním z prvních lidí, kteří se zasadili o to, aby o ni přišel. Jak hluboko jsem do toho byl zatažený, jsem se dozvěděl až za čas, jediné, co jsem věděl bylo, že se z Jokerova opatrovnictví nevykroutím, nikdy.

Přes zpustlou chodbu lemovanou matným zábradlím nebylo ve tmě poznat, jak moc by ve skutečnosti celá stavba potřebovala rekonstrukci. Prošel jsem tiše kolem odrolených zdí, které se s úsilím snažil podpírat pozůstatek obyčejné tapety. Tři byty v prvním patře nejevily známky přítomnosti jiných zběhů, kteří by nutně potřebovali úkryt, byť opravdu zašlý. Dveře bytu nalevo byly částečně vypáčené, proto jsem radši zvolil levou stranu a pomalu vzal za kliku. Bylo zamčeno, v klíčové dírce vězel jakýsi kus látky, který navíc zabraňoval v tom, aby někdo prostrčil zámkem pinetku. Ohlédl jsem se, jen pro ujištění, že mě nikdo nesledoval a nesdílím místnost s ještě s někým jiným. Skrz tmavou chodbičku směřující ke schodišti nebyla vidět žádná aktivita. Zprudka jsem vykopl a dveře se v mžiku rozletěly. Ustrnul jsem, protože vybavení nebylo vůbec špatné. Nacházela se tam krátká úzká chodba s potrhanou květinovou tapetou a tři malé místnosti. Až na ten neskutečný smrad jsem byl příjemně překvapený. Jen jsem se děsil skutečnosti, že náš nynější úkryt nebude bezpečný a bude představovat velmi nápadný cíl. Položil jsem napěchovanou igelitovou tašku s kradenými potřebami na parapet zatemněného okna a zašustil s ní rozbalujíc malý pytlíček s kuchyňskou solí. Můj rozum je očividně zasraný egoista. Myslí jen na sebe a spolupráce mu nic neříká. Popotáhl jsem a špinavý rukáv zkropil dávkou potu z mého levého ucha. Ano, zní to absolutně nerealisticky, ale moje situace byla nesmírně o hovně. Jen jsem tam stál a uvažoval o existenci, Arkhamu, dalších krocích a mém unáhleném rozhodnutí pomoci Jokerovi utéct. Odhrnul jsem rukáv a zadíval se na pochroumanou pravačku posetou nesčetným množstvím podlitin a hlubokých tržných ran. Jako bych předloktím zakryl bombu. Kde jsem k tomu přišel, byla otázka nevýslovně zajímavá. Pevnou rukou chirurga, na kterého jsem si hrál, odšrouboval jsem zátku solničky a překlopil ji na mžik přímo nad mou rukou. Bolestná grimasa, syčení a kurevsky pálivý pocit. Co mi to přineslo? Snad jen pocit, že neplýtvám zbytečně dezinfekcí na něco, co může potkat každého druhého školáka. Doufám, že si školáci nehrají s granáty.

Tma se jako hejno vážek snesla na Gotham v šeru pozdního odpoledne a já tiše vyčkával na příchod života do místních uliček. Nebyl nejmenší pochyb, že jsem byl z okna vykloněn bezdůvodně. Nelíbilo se mi prostředí. Tma byla nechutně jemná a nebyla možnost uspíšit záchrannou akci, musel jsem luštit křížovky. "Odstavec patnáct, řádek sedmí,..." Zmínka o ženských zaměstnankyních v Arkhamu. Ten prasák, dokázal jsem si živě představit, jak si krátí čas pacienti. "Čtvrté, páté, šesté a sedmé číslo,..." Stálo tam: " .....první z devíti předních Arkhamských lékařů. Pochyby vznesené ze strany sestřiček umocnil graf, který upozorňuje na 25% úmrtnost testovaných subjektů ve střední Evropě." Byl jsem přesvědčený, že čtyřmístné číslo musí být 1925. Jistota se vytratila, samozřejmě všechno mířilo k času, ale pes je nepředvídatelný. Mohla to být jen léčka, podprahové lákání do sítě. Nebylo to jako s rubikovkou, žádné barvy, vztek na vlastní hloupé počínání. Byl to strach z následků, nejistota v úsudku a hlavně manipulace v tvrdém sevření jejího krále. V té době jsem viděl nebeskou bránu jasněji, než kdy předtím. Strmé schůdky, vzlety a pády. Papír s odpovědí ležel na stolku pokryté vrstvou soli a hlíny z igelitky. Nebyl jsem připravený a především mi měl stavět vlak a já nestíhal. Byl čas jít a nechat se zabít. Znovu a pořád dokola.

Jsem líné prase. Budu tiše přemýšlet nad sebevraždou a dopisovat další kapitolu. Možná zvládnu oboje najednou. Spíš se půjdu zabít, myslím, že to pro vás bude nejmilejší přání k Halloweenu. A teď už mě nechtě na pokoji, jdu s namazat ksicht pomazánkovým máslem, protože se mi chce. Dejte vote nebo budu plakat.

-Wolfie