Květy slunce a hvězdy noci

Prolog

Rodina.

Rodina stojí za svými členy.

Rodina je naším útočištěm.

Rodina jsou ti, kvůli kterým bychom obětovali sami sebe, a kteří by se obětovali pro nás.

Rodina je náš skutečný domov.

Každý máme dvě rodiny. První je ta, s kterou nás spojuje stejná krev, a druhá jsou bytosti, které jsme si za svou rodinu vybrali.

Jenže co když já neměl možnost výběru? Co když mi bylo určeno, koho milovat jako své rodiče a koho respektovat a podporovat jako své sourozence?

Já na výběr neměl.

A spousta dalších taky ne.

Všichni pořád tvrdí, jak je skvělé mít rodinu, která vás podporuje a uznává.

Rodina na prvním místě.

Ale já nic takového nepoznal. Neměl jsem ani přátele, kteří by mě vyslechli, ani rodinu, která by ve mě věřila a milovala mě. Všichni se ode mě drželi, co nejdál mohli.

V našem světě nejsou bohové, ke kterým bych se za tohle mohl modlit, tady jsme v podstatě bohy my.

Má královská rodina a já.

Ano, možná si říkáte, že jsem jen sobec, co si toho všeho, co mu bylo z milosti dáno, neváží. To jsem si občas říkal taky.

Jenže to není pravda.

Můj vlastní otec, z řad Padlých bohů - bytostí, které v tomhle světě znamenají všechno, jen ne dobro - mě opustil. Můj nevlastní otec, co se mě potom ujal, mě vychoval jako něco podřadného a nechtěného a jasně mi to dával najevo. Opravdu bych chtěl znát důvod, proč mě tenkrát nenechal zemřít jako opuštěné mládě.

Mou matku jsem nikdy nepoznal, prý nebyla stejné rasy jako můj otec, proto mě nepřijal a ji zabil. Nikdy o ní nikdo nemluvil, ovšem není se čemu divit, když to, že jsem adoptovaný, jsem se dozvěděl teprve před několika lety.

Má nevlastní matka byla výjimečná žena, to ano, i když vzpomínky na ni mám trochu jako v mlze. Ale vždy se mě bála před otcem zastat. Podporovala mě, ale jen dokud to nezačalo okolí vadit. Učila mě kouzla, dokud se o tom nedozvěděl její muž. Byla dobrá, ale byla slabá.

A pak je tu můj nevlastní bratr.

Když jsme byli malí, choval se jako vůl, neustále. Ovšem to, co nás mělo nadobro rozdělit, nás dalo dohromady. Fakt, že vlastně nejsem jeho bratr, z nás skutečné bratry udělal, nakonec dokonce i pokrevní.

Jako děti jsme se nesnášeli, ale když jsem zabil svého otce, on jediný se za mě postavil. A i když to napoprvé nevyšlo, nakonec mi pomohl jako nikdo. Jediný člen rodiny, který nade mnou ještě nezlomil hůl.

Myslím, zase se mi v mysli objevuje ta zvláštní mlha.

Takže ať si říká, kdo chce, co chce, rodina je občas svinstvo. Netvrdím, že je to pravidlo, někdo to štěstí měl, já ne.

Dost podobně to je u mě s přátelstvím a vztahy.

Nikdy jsem žádné přátele neměl, všichni se mě vždycky stranili. Věděli, že jsem jiný dřív, než jsem to věděl já. A já se nesnažil si nějaké najít, pak už ne. Ne po tom, co mě před svými přáteli můj bratr neustále shazoval.

Král - můj nevlastní otec - tomu taky zrovna nepomáhal. Pět století mi lhal snad úplně o všem, a když jsem se dozvěděl pravdu o svém původu... No řekněme, že jsem se neovládl, jenže tentokrát to bylo jiné, než když jsem ztratil nad sebou kontrolu kdokoliv předtím.

Zabil jsem otce, který mi nikdy otcem nebyl a jeho lid a ten, který se jím nazýval, to použil jako záminku k tomu, mě uvěznit, což se mu na pár měsíců povedlo.

Už je to pár let a pořád žiju, jestli se tomu tedy dá říkat život. Možná spíš jen existuju jako květiny v našich zahradách, nebo měsíce a hvězdy na obloze, ale tohle se mělo brzy změnit.

A změnilo, když jsem potkal ji.

Nebo lépe řečeno, když ji můj bratr našel v jiném světě a přivedl ji sem. Nejdřív jsem nevěděl proč, ale ta dívka otočila můj svět vzhůru nohama a mlha z něj pomalu začala mizet.

Jen bych si přál, aby to trvalo déle.