Květy slunce a hvězdy noci

6.

Nevím, jak se to stalo, ale probudil jsem se o dvě hodiny později. 

Slunce přestávalo svítit do místnosti a kromě toho jsem byl pořád sám. Byl jsem sám.

Rychle jsem vstal, abych se přesvědčil, že je v pořádku. Mohla se třeba utopit, nebo upadnout.... Nakoukl jsem do koupelny a zaťukal na rám dveří, skoro okamžitě ke mně otočila svou tvář. Pořád seděla ve vodě.

„Už jsi vzhůru," konstatovala s úsměvem.

Jak může vědět, že jsem spal?

„Jak..." Začal jsem svou otázku, ale přerušila mě.

„Trochu jsi chrápal," vysvětlila s podivnou radostí v hlase a já zívl. Tohle se mi hodně dlouho nestalo, abych usnul uprostřed dne.

„A co ty, taky jsi usnula?"

„Ne, jen jsem se zamyslela. Ale už jdu ven, tak..." Nedokončila začatou větu a já pochopil, že mám zmizet a začít konečně řešit její šaty.

Přešel jsem místností ke křeslu, kde pořád ležely a dotkl se jejich látky. Byla jemnější, než bych čekal. Potom jsem je chytl za ramínka a zvedl do vzduchu. Určitě jí budou dlouhé, došlo mi, tak jsem je o pár centimetrů zkrátil.

„Jakou mají mít ty šaty barvu, Maličká?" zavolal jsem ke koupelně. Právě vylézala z vany, slyšel jsem odkapávat vodu.

„To je jedno, hlavně ne tuhle," křikla trochu tišeji, než já, v odpověď.

No když to tak vezmu...Co budu mít na sobě já? Zelenou, takže by se asi hodilo, kdybychom k sobě ladili. Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Má bledou kůži, skoro bílou. Mechová nepřipadá v úvahu, stejně jako limetová, nebo jakákoliv světlá. Kaki má ten samý problém. Potom mě to napadlo.

Má tmavě zrzavé vlasy, smaragdová bude ideální. Doufal jsem, že se jí bude zamlouvat.

Položil jsem šaty zpět na křeslo a přejel nad nimi rukou. Nová barva se po nich rozlila jako voda, bylo zvláštní to sledovat. Už nebyly tak podivně žluté, nebo okrově-hořčicové, jak říkala ona, byly prostě nádherně tmavozelené, jako les v ranním světle a dole na sukni jemně splývaly do černé. Musím říct, že tohle se mi opravdu povedlo.

„Promiň, jestli ruším, ale nemáš náhodou hřeben, a pár pinetek?" Slyšel jsem za sebou její hlas a hned jsem se otočil. Stála tam jen v osušce.

Zůstal jsem na ni koukat. Nevím proč, ale vážně mi připadala docela pěkná. Vlhké vlasy jí spadaly přes ramena na záda a po zjizvených rukou i krátkých nohách jí stékaly kapky vody, její červené tváře...

Moment... Co to sakra dělám?! Rychle jsem se oklepal a znovu se na ni podíval. Vážně měla ruměnec v tváři, ale kvůli tomu, jak dlouho jsem si ji prohlížel.

„Ovšem. Něco by mělo být v té komodě v rohu koupelny vedle zrcadla, druhý šuplík shora," vypadlo ze mě. Trochu nejistě se usmála a zmizela v rámu dveří.

Co to se mnou poslední dva dny je? Vůbec nepoznávám svoje chování, ta dívka mě mění, přesně jak chtěl můj bratr. Asi by mě to mělo štvát, ale mně se to snad líbilo. Připadal jsem si zmatený, měl jsem smíšené pocity. K sobě, k ní, ale hlavně k ní. Nějak jsem nedokázal popsat, co přesně k ní cítím. Frustrovalo mě to.

Což mě přivádí k tomu, že nevím, jak mě vnímá ona. Pořád se tak zvláštně usmívá, ani nevím jakou má barvu očí. Vždy, když se do nich dívám, má tak nepřirozeně roztažené zorničky.

Nerozumím ani sobě, jak bych mohl rozumět jí. Pořádně nevím, kdo vlastně je, kým je uvnitř. Jen to, že je výjimečně citlivá.

„Je mi trochu hloupé tě pořád takhle otravovat, ale myslíš, že bys mi zase pomohl s korzetem? Vím, že je to pod tvou úroveň, ale..."