Květy slunce a hvězdy noci

2.

Pozdě v noci mě probudily vzlyky. Tiché, ale usedavé a neuvěřitelně vytáčející.

„Maličká, já se snažím spát," vyštěkl jsem tiše po té dívce. Nejdřív mi neodpovídala, jen dál plakala, ale najednou tiše vykřikla:

„Ne!"

„Co, Maličká, nechceš, abych spal?" zeptal jsem se spíš pro sebe. Chtěl jsem spát, ale to jsem nemohl, dokud pořád tak podivně vzlykala.

„Prosím, ne," hlesla plačtivě a mně došlo, že stále spí.

Něco se jí zdá, skvělé.

„Ne, ne, ne," pokračovala a já se o ni začal trochu bát. Nechtěl jsem si to připustit, ale... prostě jsem se o ni bál. Vím, co dokážou noční můry.

„Maličká?" zeptal jsem se znovu do tmy, teď už vlídnějším hlasem.

„Ne, prosím, nech mě být," zaprosila k někomu ze snu a já se rozhodl jít za ní. Pomalu jsem vstal a podíval se na ni, křečovitě si objímala kolena a celá se třásla, ne od toho pláče, byla vyděšená.

Přešel jsem až k ní a pomalu se sehnul, deku měla na zemi, ale zima jí nebyla, to, co se jí zdálo, bylo její peklo. Nevím, co mě to popadlo, ale chtěl jsem vědět, co se jí zdá, kdyby bylo nejhůř, můžu to využít proti ní.

Opatrně, abych ji nevzbudil, jsem se dotkl jejího čela a soustředil se na to, co jsem chtěl vidět. A pak jsem spatřil, co se jí zdá.

Čekal jsem cokoliv, ale tohle ne.

Ležela na zemi ve vlastní krvi a nad ní se tyčil nějaký muž. Byla stočená ve stejné poloze, jako teď spala. Trochu mě to děsilo, ale oproti tomu, jak to děsilo ji, to nebylo nic.

„Tak co, už máš dost?" vyštěkl příkře.

„Tati prosím, už ne," prosila tichým, rozklepaným hlasem, který postrádal jakoukoliv naději, že toho opravdu nechá.

„Nejsem tvůj otec, protože tvá matka byla, čím byla. Proto ty nejsi má dcera. Přestaneš se na ni konečně ptát?" křičel na ni dál.

„Tak mi řekni, kdo byla," pronesla tiše, ale přesto vzdorovitě.

Jenže on ji slyšel.

Prudce ji chytl kolem krku, vytáhl ji do úrovně svých očí a přitiskl ji ke zdi, a já pochopil, proč byla před tím tak otřesená.

„Odešla. Nechtěla tě, nechala mi tě na krku. Stihla to dřív, než já. Myslíš, že jsem chtěl něco jako tebe?!" křičel na ni dál, ale ona se mu jen vyčerpaně dívala do očí. Možná doufala, že konečně ukončí její trápení.

Hodil s ní o zem a čekal, až se zvedne, jenže ona už nemohla, chtěla zemřít, cítil jsem z ní ten samý pocit, jaký jsem kdysi cítil já.

Prudce ji vytáhl za paži, přesně jako před tím já, a rychle se směrem k jejímu předloktí rozmáchl nožem.

Vyčerpaně vykřikla a z očí jí vytryskly slzy. Když se napřáhl, aby ji znovu pořezal, konečně jsem odtrhl svou ruku od jejího čela a zase viděl svůj pokoj zahalený do tmy.

Překvapilo mě, jak těžké bylo se odtamtud dostat a jak rychle jsem dýchal.

„Maličká...co ti to provedli?" zeptal jsem se do tmy a všechno mi došlo.

To, co se jí teď zdá je vzpomínka. Vzpomínka, kterou jsem já vyvolal. Pořád se třásla, silněji, než před tím, tváře mokré od slz. Proto ke mně byla tak nedůvěřivá - zachoval jsem se jako její otec. Proto mě nechtěla zprvu nechat ošetřit její ruku.