Květy slunce a hvězdy noci

13.

Až teď si uvědomuji, jak jsem se o ni bál. Co všechno se jí mohlo stát, co jí mohl udělat. Nemůže za to můj bratr, chce pro ni jen to dobré, stejně jako já, ale měl jsem ji sem doprovodit, měl jsem to prostě vědět.

Najednou klaply dveře a já spatřil svého bratra. Šel pokojem ke křeslu, zvedl ho z podlahy a posadil se na něj. Lokty si opřel o kolena.

„Potřebuješ něco, bratře?" zeptal jsem se tlumeným hlasem, abych ji nevzbudil.

„Jen jsem přišel dokončit rozhovor, který jsme předtím začali." Dál mě propaloval dost zvláštním pohledem, jako by mi chtěl věřit, ale něco mu v tom bránilo.

„Tak mluv," vyzval jsem ho. Chvíli mlčel a pozoroval ji, jak spí, jak držím její ruku, aniž bych o tom vůbec věděl. Mírně mě ten jeho pohled znervózňoval.

„Ty ji máš vážně rád, že jo?" zeptal se náhle a snad se i trochu pousmál. Nevěděl jsem, co mám na tohle říct, nebo spíš, jestli vůbec odpovědět, tak jsem se na něj jen podíval a usmál se.

„Víš, myslel jsem si, že si po čase začnete rozumět, možná jsem i čekal, že ona k tobě začne něco cítit, ale nemyslel jsem si, že ty budeš něco tak brzo cítit k ní."

„Chtěl jsi přece, ať mě spraví, ne?"

„Ne. Chtěl jsem, abys nebyl sám. Abys měl někoho, komu se můžeš svěřit, kdo by tu byl pro tebe, kdo by ti pomohl z těch stavů. A myslím, že se povedlo víc, než jsem čekal," prohlásil pyšně a usmál se víc, než předtím.

„A myslel jsi, při zájmu o mě, na ni?" zeptal jsem se trpce.

„Jak to myslíš?" nechápal.

„Je sice úžasné, že už nejsem, dle tvých slov, sám, ale co když se jí něco kvůli mně stane? To, co se tu dnes odehrálo, bylo jen kvůli mně, protože jsem ji včera vzal s sebou. Víš, co jí chtěl udělat? Co jí málem udělal, kdybychom sem nevrazili? Nebo, co když jí já sám nějak ublížím? Už kvůli mně plakala, ne jednou, zranila se kvůli mně, taktéž ne jednou..."

„Bratře, víš, co si zažila, jak probíhal její život před tebou. Jsi její světlo na konci tunelu. Je s tebou šťastná, a jestli to nevidíš, tak jsi slepý."

Zase jsem nevěděl, co říct. Viděl jsem to, věděl jsem to, a to mě děsilo.

„Já jsem s ní taky šťastný, připadám si, tak nějak, konečně úplný."

„Nějak mi to pořád nedochází," poznamenal po chvíli zase bratr.

„A co?"

„Že se můj pokrevní bratr zamiloval do... stejně zlomené dívky, jako je on sám a společně se dostávají z té temné propasti. Je to skoro až poetické."

„Není stejně zlomená, je na tom hůř. Mě nikdo nemlátil a netýral téměř celý můj život. Nenávidí se, že zabila svého otce, byla bez matky, bojí se lidí..."

„Je jiná a přesto stejná."

„Ne, je lepší, než já. Tolikrát jsem zabil nevinné a ona jen jednou, omylem, a měla na to právo. Je nevinná, je dobrá a přes to si toho tolik vytrpěla a teď má trpět dál."

„Přijde ti, že když jste spolu sami, tak trpí?" zeptal se bratr a naklonil hlavu na stranu.

„Bratře, já se do ní zamiloval, ale ona by se neměla zamilovat do mě."

„To bys měl nechat na ní."

„Já vím, ale..."

„Žádná „ale", bratře, je to její volba, aspoň to nech na ní."

Najednou jsem ucítil, jak silně stiskla mou ruku. Hned jsem se po ní podíval. Spala, ale cukalo jí ve tváři a tekly jí slzy. Měl jsem čekat, že po takovém zážitku se to stane zase, že si zase vybaví vzpomínky.

Přisunul jsem ji trochu těsněji k sobě, abych ji objal a hladil jsem ji po zádech, celá se třásla.

„Co se děje?" zeptal se znepokojeně bratr.

„Zdá se jí o jejím otci, stalo se to i tu první noc, co tu spala. Když se stane něco podobného tomu, co jí udělal, zdá se jí o tom. Viděl jsem to a nejsou to pěkné sny," odpověděl jsem sklesle.

„Prožila si toho hodně. Pořád nechceš, aby byla šťastná?"

„To je jediné, co chci, ale nevím, jestli se mnou bude."

„Bude, věř mi, a přestaň o sobě pochybovat," přikázal mi vlídně bratr a zvedl se k odchodu.

„Děkuju,"zavolal jsem za ním tiše, ještě než odešel. Otočil se ke mně přes rameno, usmálse a odešel z pokoje. Opět jsem si připadal zase tak nějak šťastný. Můj bratrsi myslí, že jí dokážu dát štěstí a já tomu také začínal věřit.