Květy slunce a hvězdy noci

9.

Probudil jsem se docela brzo. V pokoji bylo pořád trochu šero a Maličká stále spokojeně spala. Lehce oddechovala a jednu ruku měla položenou na mé hrudi.

Už vypadala mnohem klidněji, než včera večer. Na tváři jí hrál nepatrný úsměv a vlasy měla pořád v drdolu, ale rozcuchané a plné květů závojíčku. Uvolnil jsem jednu ruku a opatrně z nich vytahal všechny pinetky. Byla to skoro nekonečná práce, nakonec ale drdol povolil a rozpadl se. Vlasy se jí různě kroutily do všech stran. Rozprostřel jsem je po polštáři a začal vytahovat drobné kvítky zamotané v těch vlnkách. Pár pramínků jí padlo i do obličeje, tak jsem je zase opatrně odhrnul.

Zadíval jsem se do těch jejích spících očí a jemně ji pohladil po tváři, po které jí včera steklo tolik slz. Když jsem si na to vzpomněl, zase se ve mně začal vařit vztek, ale tentokrát jsem ho potlačil a znovu jí lehce přejel prsty po líci.

Najednou pomalu otevřela oči. Chvilku trochu zmateně mrkala a nakonec našla ty moje.

„Ahoj, Maličká," usmál jsem se na ni a ona na mě, vypadala šťastně.

„Ahoj," odpověděla rozespale.

„Vypadáš už mnohem veseleji, než včera."

„Nevím, jestli to byl jen sen, ale zpíval jsi tu písničku, cos mi broukal a řekl jsi, že mě máš taky rád."

„Tak to se ti nezdálo, Maličká," ujistil jsem ji pobaveně. Jen se začervenala a znovu zavřela oči.

„Omlouvám se," špitla, když si včerejší večer začala přiřazovat k realitě.

„Za co?"

„Vždyť jsem tě držela pod krkem, mlátila jsem do tebe, když ses mi snažil pomoct, to, co jsem ti řekla..."

„Protože jsem ti ublížil. A ne jednou, chápu to," přerušil jsem ji. Chvilku na mě jen koukala, ale potom se usmála a položila mi ruku na tvář.

„Chováš se ke mně tak hezky, když jsme sami," řekla trochu smutně a jemně mě pohladila palcem. Zamrzelo mě to, ale měla pravdu, v něčí společnosti jsem se k ní choval hrozně, ale chtěl jsem to změnit.

„A už se k tobě jinak chovat nebudu," slíbil jsem, ale spustila svou ruku z mé tváře, což mě trochu zamrzelo. Přetočila se na záda a pohled upřela do stropu.

„Neslibuj, co nemůžeš splnit, prosím. Někdo tě naštve, urazí, ublíží ti nebo se trefí do citlivého místa a neovládneš se, nebudeš za to moct. Jsi stejně citlivý jako já, jen to nedáváš najevo. Slíbit něco takového je jako lhát si do kapsy."

Zůstal jsem na ni koukat, včerejšek jí vážně hodně ublížil. Ne ten opilec, ale já.

„Odpustíš mi to?" zeptal jsem se opatrně.

„Já už ti odpustila. Večer, když jsi mi řekl, že mě máš rád, ale rozbitý pohár se omluvou nespraví," pronesla trochu trpce a podívala se zpět na mě. Najednou jí něco došlo, zvedla si k obličeji svou levou ruku a prohlížela si svou dlaň snad ze všech stran, ale nakonec se zatvářila dost nespokojeně.

„Co jsi udělal?" zeptala se podezíravě a natočila ji tak, abych na ní viděl i já. Neodpověděl jsem, jen jsem se usmál a ukázal jí svou levou dlaň, přes kterou se táhla jemně narůžovělá čára. Trochu pootevřela pusu překvapením a vypadala, že mi za to vynadá, ale nakonec se jen děkovně usmála.

„Děkuju, ale neměls to dělat."

„Maličkost pro mou Maličkou," řekl jsem a trochu znejistěl, když mi došlo, co jsem to zase řekl. Zasmála se tomu, tak jsem se k ní přidal, ale po chvíli zase zvážněla.