Květy slunce a hvězdy noci

10.

„Asi bys měla něco vědět, Maličká," vysypal jsem ze sebe a můj tep se zrychlil. Měl jsem strach. Měl jsem obrovský strach. 

Položila mi dlaň na tvář a já jsem se o ni mírně opřel.

„Nechceš si sednout? Nebo se projít? Vypadáš nějak bledě."

Asi jsem vážně vypadal hrozně. Bál jsem se, že to, co mezi námi začínalo vznikat, tím zničím, ale jak dlouho bych to ještě zvládl, aniž bych jí to řekl, nevím. Zaslouží si to vědět.

„Chceš se zase podívat do zahrad, viď?" pokusil jsem se skrýt svou nervozitu.

„Ani nevíš, jak moc," řekla s úsměvem, který mě zahřál u srdce. „Ale nejdřív bych se možná měla převléknout."

Usmál jsem se nad tou poznámkou. Úplně jsem zapomněl, že je pořád v mé tunice. Trochu jsem protočil zápěstí a najednou na sobě místo toho měla korzet a nové šaty barvy světlého jehličí, vypadala úžasně.

„Lepší?"

„To musíš posoudit ty," řekla a spustila svou ruku. Jen jsem se nad tím pousmál a nastavil jí svou paži. Zavěsila se do mě a dali jsme se do kroku.

Vyšli jsme na chodbu a já začínal mírně panikařit. Vůbec nevím, jak jí to mám říct, nikdy jsem nikomu city nevyznával.

Poslouchal jsem naše kroky. Její dunivá chůze mě uklidňovala. Docela by mě zajímalo, proč tak dupe, nebo jestli o tom vůbec ví.

„Ty zase nemáš boty?" zeptal jsem se.

„A ty už si je snad našel?" odpověděla mi další otázkou a usmála se.

„Promiň. Slibuju, že až se vrátíme, tak se po nich podívám."

„Nemusíš, je docela fajn chodit bez nich."

Kmitl jsem dlaní směrem ke svým nohám a nechal i své boty zmizet. Ona mě přitom pozorovala.

„Přeci tě v tom nenechám samotnou, Maličká."

Tomu se zasmála. Vypadala šťastně.

Vyšli jsme do světla zahrad. Svítilo ostré slunce, tak jsem ji dovedl do stínu pod jabloní a sedli jsme si na lavičku vytvořenou z kmene padlého stromu.

„Tak copak mi chceš říct?" zeptala se s tím svým, proklatě krásným, úsměvem.

Pořád jsem nevěděl, co ze mě nakonec vypadne, takže abych se aspoň trochu uklidnil, vyprostil jsem se z jejího sevření a chytl ji za ruce.

Najednou vypadala trochu zmateně, hladil jsem ji palcem po kloubech prstů a díval se jí do těch modrých očí. Teď, nebo nikdy.

„Víš, tohle je pro mě vážně těžké, a pochopím, když to nebudeš cítit stejně, jen mě prosím, prosím tě, vyslechni."

V odpověď mi jen párkrát rychle kývla. Možná tušila, o čem chci mluvit.

„Myslím, že tě nemám jenom rád. To, co k tobě cítím je silnější, než co jsem kdy ke komu cítil, silnější, než já. Nejdřív jsem ty pocity nechápal, ale byly čím dál silnější a já už je před tebou nechci skrývat. Pokaždé, když si kvůli mně brečela, ranilo mě to. Jsi úžasná dívka a já se k tobě choval hrozně. Než jsem tě viděl poprvé, chtěl jsem tě buď zneužít, nebo zabít, ale když jsem se dostal do tvého snu, někde uvnitř jsem cítil, že tě musím chránit. Že musím chránit svou Maličkou. Vím, že pro tebe nejsem dobrý, po tom, co sis prožila, si zasloužíš někoho lepšího..." Chtěl jsem mluvit dál, ale položila mi prst na rty a trochu se zase usmála.