Květy slunce a hvězdy noci

7.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, nemám z toho dobrý pocit," řekla s pohledem upřeným na ty dveře, hlas se jí mírně chvěl.

„Přece mi teď nedáš košem," škádlil jsem ji, ale jí moc do smíchu nebylo. Co si budeme, mně taky ne.

„Nejradši bych utekla, ale určitě bych někde cestou upadla."

„Jde jen o to se tam ukázat. Jeden tanec, podáš hlášení mému bratrovi a můžeme zase odejít. Tak co ty na to?"

„Bude to jako procházka lesem, jen místo stromů budou kolem lidi," pronesla trochu nejistým hlasem. Její přirovnání mi přišlo vážně zvláštní.

„Tak nějak."

„Dobře, tak jdeme."

Otevřel jsem dveře a vešli jsme dovnitř.

Oči všech hostů, od služebných po členy vznešených rodů z okolních panství, se hned otočily k nám, nečekaně. Na mě byli zvyklí, ale ji neznali, prohlíželi si ji, posuzovali ji. Možná jsem měl čekat, že když si jako princ přivedu doprovod, bude z toho pozdvižení.

Vadilo mi to, a ani ona nevypadala nijak nadšeně. Když jsem procházel dav pohledem, všechny pohledy se obracely k zemi. Lidé se mi neradi koukali do očí. Nakonec jsem si všiml svého bratra, stál uprostřed toho všeho a neurvale na mě mával, typický on. Chtěl jsem se za ním vydat, ale naštěstí zrovna začínala hrát hudba, která vyzívala k prvnímu tanci. Zachránilo nás to, rozhovor s mým bratrem bude muset pár minut počkat. Opatrně jsem se vymanil z jejího nervózního sevření, postavil se k ní čelem, natáhl ruku a předvedl malou poklonu.

„Smím prosit?"

„Ovšem," souhlasila nejistě a udělala pukrle, u kterého jsem si nevzpomínal, že bych ji učil. Chytla se mé ruky a já ji odvedl doprostřed sálu. Nepředpokládal jsem, že by bratr vedl zahajovací tanec, a tak jsem se ho ujal já.

Postavili jsme se zase proti sobě, položil jsem jí ruku kolem pasu. Ona si opatrně stoupla na špičky mých nohou a položila mi ruku na rameno, druhou nechala viset ve vzduchu v prostoru mezi námi, dlaní ke mně. Pomalu jsem po té ruce vyjel tou svou až k dlani a spletl naše prsty. Hudba začala hrát hlavní část a my začali tančit.

Všechny ostatní páry si od nás držely jistou vzdálenost, ale stejně jsem kvůli svým špičatým uším, kterým nic neuniklo, slyšel, co si o ní šeptají. O mé Maličké.

Na mě si už zvykli, ale ji viděli poprvé. Nevěděli, proč je se mnou, nebo kdo vlastně je a stejně ji nazývali mou hračkou, mazlíčkem...a to byly ty „hezčí" výrazy. Padla i slova, která by nelichotila žádné ženě, natož mé dívce, a která ve mně vzbuzovala vztek, ale snažil jsem se zachovat chladnou hlavu.

Snažil jsem se nevnímat ty lidi kolem, soustředil jsem se jen na tanec. A na mou Maličkou, která vypadala, že každou chvíli vážně uteče, jak slibovala, ale šlo jí to. Dívala se mi do očí a věřila, že ji v nejhorším zachráním, v což jsem doufal taky.

Tiskl jsem ji k sobě, co to šlo a snažil se nevnímat ty napůl pohrdavé a napůl zvědavé pohledy. Snažil jsem se ji před nimi uchránit, jenže ona si jich všimla.

Zpočátku je nechápala, ale když zaslechla ta jedovatá slova, která se jim linula z úst, pochopila, proč ji tak pozorují.

Nenápadně jsem se k ní naklonil.

„Nevšímej si jich. Jako já," špitl jsem jí do ucha a zadíval se jí zase do očí. V odpověď nepatrně kývla a upřela pohled na mou hruď. Viděl jsem, jak ji to zraňuje, samozřejmě, že nešlo si jich jen tak přestat všímat. Nebyla na to zvyklá jako já.