Květy slunce a hvězdy noci

3.

„Ten muž, to byl můj otec, nemiloval mou matku, ale otěhotněla s ním, tak s ní zůstal, aspoň to se mu musí nechat. Vždy mi tvrdil, že když jsem se narodila, tak nás opustila, ale já někde uvnitř věděla, že to není pravda.

Prvních pár let bylo všechno dobré, hrál si se mnou, staral se o mě, jenže jednou v noci mě probudil zlý sen. Běžela jsem za ním do ložnice, kde spal, ale byla jsem tak rozrušená, že mi začali zářit ruce a tu noc se to v něm zlomilo. Mezi lidmi se pořád choval jako předtím, ale když jsme byli sami, stalo se z něj to, co jsi viděl. Mlátil mě, řezal, když jsem ho hodně naštvala, sypal mi do ran sůl, a nemyslím to obrazně. Občas do mě kopal, křičel na mě, škrtil mě, ale nikdy mi nic nezlomil. Děsivé je, že i přes to všechno jsem ho měla ráda, myslela jsem, že to, co dělám, je opravdu špatně. Občas, když mi zazářily ruce, potrestala jsem se sama, ale nakonec mi došlo, že to, co dělá, není správné.

Takhle jsem žila do svých sedmnácti, než na mě v opilosti vykřičel, jak to bylo. Moje matka neutekla, on ji zabil, za to kým byla, odkud byla." Musela se nadechnout, klepala se pořád víc. Dotáhl jsem ji k lavičce, a když jsme se posadili, pokračovala.

„Pocházela odsud, byla čarodějka, stejně jako ty, stejně jako já. Ji za to zabil a doufal, že u mě to nějak potlačí, nebo že třeba budu jiná, ale to byla chyba. Když mi to řekl, neudržela jsem svou magii a zabila jsem ho. Zabila jsem vlastního otce," hlesla s bolestí v hlase a já si uvědomil, jak silně se pořád drží mé ruky, brněly mě konečky prstů.

„Potom jsem utekla, skrývala jsem se, kde to šlo. Nežila jsem, jen přežívala.

Snažila jsem se nějak naučit to ovládat, ale nakonec jsem to vzdala. Potom mě, před pár dny, našel tvůj bratr a vzal mě sem, vysvětlil mi, proč umím to, co umím, a co byla má matka zač. No a dál už bych řekla, že to znáš," zakončila a opatrně se na mě podívala. Čekal bych toho hodně, ale tohle bylo děsivé.

„Já taky zabil svého biologického otce," vypadlo ze mě najednou. Srazila obočí k sobě a v očích se jí objevil zvláštní lesk. Nakonec se trpce usmála.

„Budeme si rozumět. Dva otcovrazi," řekla a podívala se do dálky - do lánu slunečnic.

„Vražda bere hodnotný život," řekl jsem.

„Ale pořád jsme vzali život," odpověděla mi hořce.

„Vzal jsem jich hodně, ten tvůj jeden se v mých ztratí."

„Už zase lžeš," řekla a podívala se zpět na mě. „Je jedno jestli vezmeš jeden, nebo tisíc životů, vždy tím někomu ublížíš a ten, komu tím ublížíš, tě bude nenávidět."

„Komu jsi ublížila ty, když si zabila svého otce?" zeptal jsem se trpce.

„Já vím, že je to divné, ale mrzí mě, co jsem udělala a nenávidím se za to."

Na to jsem neměl, co říct, tak jsem jen mlčel.

Seděli jsme tam takhle docela dlouho, pořád do mě byla zavěšená a prohlížela si květiny v zahradě, pokukovala po slunečnicích.

„Květy slunce," nadhodil jsem do ticha. Ani ptáci nezpívali, když jsem byl poblíž.

„Co?" podívala se na mě nechápavě.

„Slunečnice. Máš je ráda?"

„Znamenají pro mě naději," vysvětlila zamyšleně a zase se na ně podívala. „Ty máš rád nějaký určitý druh květin?"

„Já na kytky moc nejsem," odpověděl jsem překvapeně. Usmála se, jakoby žádnou jinou odpověď nečekala.

„Je tu hezky," prohlásila s klidným úsměvem po chvilce ticha. Podíval jsem se na ni, ale ona pořád upírala pohled na pole slunečnic. Musel jsem se usmát, pořád se mě držela.

„Možná bychom se už měli vrátit," navrhl jsem a úsměv zase schoval.

„Když myslíš," přitakala nepřítomně, ale seděla dál. „Vezmeš mě sem ještě někdy?" zeptala se a prosebně se na mě podívala.

„Když budeš chtít, Maličká," zamumlal jsem s hranou otráveností, ale poznala to a usmála se. Oba najednou jsme se zvedli a vydali se stejnou cestou zpátky.

Nevím, co mě to napadlo, ale kmitl jsem rukou k jedné ze slunečnic a utrhl ji. Chvíli jsem si ji prohlížel, nevěděl jsem, jestli to mám vážně udělat. Maličká celou dobu dělala, jako že o ničem neví, ale trochu se usmívala, věděla, co chci udělat. Pomalu jsem k ní natáhl ruku s květinou a podíval se na ni. Nemusel jsem ani nic říkat, usmála se tím nejhezčím úsměvem a slunečnici s radostí vzala do pravé ruky. Prohlížela si květinu stejně jako já ji.

Až když jsme zase vcházeli dovnitř paláce, uvědomil jsem si, že jsem ji celou cestu pozoroval a usmíval se jak pitomec, čehož si určitě všimla.

„Tady jste!" Uslyšel jsem najednou za námi křik a klapání bot na dlažbě. Oba jsme se otočili, ale nejdřív jsme se málem srazili. Potom jsem uviděl svého bratra a můj úsměv pohasl.

„Hledal jsem vás snad všude!" vyčetl nám s úsměvem a podíval se na dívku po mém boku.

„Tak jsi nás našel. Spokojený?" zeptal jsem se ironicky.

„Tady vypadá spokojeně někdo úplně jiný," ušklíbl se poťouchlým úsměvem a podíval se nejdřív na ni a potom na mě. Vypadala tak šťastně, bylo mi až líto, co jsem musel udělat. 

Trochu jsem otočil zápěstím levé ruky a její slunečnice vzplála silným zeleným plamenem. V úleku ji pustila a na zem dopadl už jen popel.

Stejně jako zmizela ta květina, zmizel její úsměv.

Stálo mi to za to?

Bratr se na mě podíval trochu naštvaně, ale už si zvykl, jaký jsem.

„No, nebudu vás zdržovat, jen jsem vám přišel říct, že zítra večer se koná ples na oslavu slunovratu, takže by se hodilo, abyste tam přišli," vysvětlil nám opatrně, ale zároveň to byl příkaz. „Šaty ti samozřejmě zítra přinesu," dodal a podíval se na ni.

„Dobře, dorazíme," souhlasil jsem otráveně a táhl ji pryč, aby nezačal ještě s něčím dalším. A on nás nechal jít, věděl, že bych ho dál stejně neposlouchal.