Květy slunce a hvězdy noci

8.

„Tak běž. Chyť si ji, než vezme čáru nadobro jako tamten," dobíral si mě ten muž vedle mého bratra a já už se neudržel.

Nikdo mou Maličkou nebude nazývat mazlíčkem, hračkou, ani ničím jiným a nikdo jí nebude ubližovat, jen kvůli svému potěšení, nebo protože to přehnal s pitím.

Pomalu jsem se k němu otočil a ten jeho samolibý úsměv mu z tváře vymazal pěstí.

Skácel se k zemi a můj bratr na mě zůstal koukat, tohle nečekal. A já nečekal, že mě to bude tak bolet. 

Už se kolem nás začali hromadit další lidé, tak jsem se rychle otočil ke dveřím, kterými odešla, a vydal se tím směrem. Určitě běžela do mého pokoje, nebo jsem v to aspoň doufal.

Všichni mi ochotně ustupovali z cesty, a to jsem se ani na jednoho z nich nemusel podívat. Když jsem se přes ně dostal, ocitl jsem se na chodbě, kterou osvětloval jen zlomek svící. V tom chladu a šeru ze mě všechen ten vztek náhle vyprchal. Záleželo mi jen na tom, abych ji našel, jenže jsem ji nikde neviděl ani neslyšel.

„Maličká?" zkusil jsem zavolat do tmy, ale můj hlas se jen rozléhal a nesl dál. Navíc to bylo k ničemu, stejně by mi neodpověděla. Rozběhl jsem se tím směrem, kterým jsme přišli, k mému pokoji. Věřil jsem, že má dobrý orientační smysl, a že neběhá moc rychle, i když v těch šatech, co měla na sobě, nejspíš stejně moc běhat nemohla.

Po chvíli kličkování chodbami jsem přestával věřit, že běžím správným směrem. Znovu jsem začal propadat zoufalství i vzteku, tomu hlavně - vzteku na sebe samého. Ale nakonec stejně svitl paprsek naděje, když jsem uslyšel tu její dunivou, rychlou chůzi. Tak moc mě to uklidnilo. Zrychlil jsem, co mi to mé tělo dovolilo a konečně jsem ji zase spatřil na konci chodby před sebou.

„Maličká," vydechl jsem úlevně, ale hned když si mě všimla, zase zrychlila a zmizela za rohem. Můj pokoj už nebyl daleko.

Ještě víc jsem přidal do kroku, chtěl jsem být s ní, vysvětlit jí to, nebo cokoliv. Hlavně jsem chtěl, aby přede mnou už neutíkala.

„Počkej, prosím," zakřičel jsem za ní udýchaně, jako bych snad čekal, že to vážně udělá. Proběhl jsem další chodbou a konečně jsem viděl mé dveře a ji, jak k nim přibíhá. Běžel jsem za ní a dřív, než mi jimi práskla před nosem, jsem je stihl rozrazit a vběhnout dovnitř.

Byla tam už tma. Jediným světlem byl pár měsíců, které svítili do oken.

Ona stála uprostřed místnosti, zády ke mně a držela si dlaň přes ústa.

„Maličká?" zeptal jsem se tiše a pokusil se k ní udělat dalších pár opatrných kroků. Prudce se ke mně otočila a přišla blíž. Zmateně jsem se jí zadíval do očí a nevím, jak se to stalo, ale v dalším okamžiku jsem ležel na zemi a ona mi klečela na hrudníku a držela mě pevně kolem krku.

„Proč mi tak pořád říkáš?" zeptala se ostře a zadržovala slzy, co to šlo. Ještě jedno slovo a zlomil by se jí hlas.

Neodpověděl jsem. Nevěděl jsem, co říct.

„Tak mluv!" vykřikla a slzy už neudržela, kutálely se jí po tvářích a já stejně dál mlčel.

„Z toho všeho, co jsi dělal, jsem si myslela, že bys třeba mohl mezi námi cítit to, co já. Půjčil jsi mi svou postel, když jsem měla zlý sen, objal si mě, když jsem kvůli tobě brečela a nepustil jsi mě ani, když jsem usnula, ani když jsem se probudila. Dal jsi mi tu ubohou slunečnici, tančil jsi se mnou.

S nikým jsem se nikdy necítila, jako s tebou. Všechno to bylo tak krásné, začala jsem tě mít ráda, věřit ti..." Její hlas byl tak protkaný bolestí. A mohl jsem za to já.

„Jenže pak vždycky uděláš něco, co mě vymotá z toho omylu. Co mě uvede zase do reality a řekne, že to všechno byla jen iluze. Bojím se dávat svou důvěru lidem, vždycky jí zneužijí, ale čekala jsem, že s tebou to bude jiné. Že ty jsi jiný." Mluvila pořád tišeji a já si uvědomil, že mě to bolí stejně jako ji, ničí mě ji tak vidět s vědomím, že za to můžu já.

I když mlčela, pořád tiskla své ruce kolem mého krku. Byl to projev čirého zoufalství, poznával jsem to. Po tvářích jí pořád tekly nové slzy a odkapávaly na můj můj obličej.

Opatrně jsem pozvedl jednu ruku, abych ji nevylekal, a dotkl jsem se její tváře. Nechápavě se na mě podívala a stisk nenápadně povolila. Setřel jsem jí palcem slzy z levé líce a začala trochu nestále kmitat bradou a pootevřenými rty.

Najednou pustila můj krk a rychle se postavila. Přešla k oknu a všechny její zábrany povolily. 

Pevně si objala hrudník, druhou ruku si přitiskla na ústa a vydala hlasitý vzlyk. Hned potom padla na kolena. Kdyby neměla tolik vrstev sukní, jistě by to bolelo, ale její vnitřní bolest byla mnohem horší. Roztřeseně se předklonila a při výdechu vykřikla. Hlasitě plakala a v tu chvíli jsem si to začal uvědomovat.

Je to jen zlomená dívka, kterou všichni kolem zradili, nebo jí jinak ublížili a to nevyjímaje mě. Svěřila se mi jak je pro ni těžké věřit lidem, mě svou důvěru dala, tvrdila, že mě má dokonce ráda... A já nedokázal zachovat klid, abych ji ochránil před všemi těmi lidmi v čele s tím parchantem.

Mohl jsem ji na to aspoň připravit. Nebo bratra odmítnout jako už tolikrát před tím a vůbec ji tomu nevystavovat.

Měl jsem být chytřejší a ne si na to jen hrát. Takhle jsem jen dovolil, aby jí ublížili. Stejně jako já.

Opatrně jsem se posadil. Sledoval jsem ji už dost dlouho, teď jsem musel napravit, co jsem zvoral. 

Pomalu jsem se po podlaze přesunul až k ní, dal jsem kolem jejího zhrouceného těla ruce a v pevném objetí si ji přitáhl k hrudi. Reagovala skoro hned, snažila se ode mě odtáhnout, mlátila mě zoufale pěstmi a doufala, že mě odradí a já ji pustím, ale vzlyky, vycházející z jejího hrdla a hlasité, přerývané nádechy a výdechy mě nutily vytrvat.

„Omlouvám se, všechno mě to moc mrzí, nechtěl jsem ti ublížit, tak prosím přijmi mou omluvu a odpusť, jak jsem se choval. Také tě mám rád." Když jsem řekl poslední slovo své chabé omluvy, přestala se bránit. Přitiskl jsem si ji k hrudi ještě pevněji a svou hlavu položil na její.

„Mám tě rád, Maličká, už ti nechci lhát," zašeptal jsem a něžně ji políbil do vlasů. Vážně ji mám rád, ani neví, jak moc, a až teď mi došlo, co všechny ty pocity ve mně znamenají. To, jakou radost mi dělalo se na ni dívat nebo se jí dotýkat, smát se, když se smála ona, učit ji tančit...

Mám ji rád, víc než jsem si kdy myslel, že dokážu. A jak řekla ona, nikdy jsem se s nikým necítil, jako s ní.

Přestávala plakat, když se ode mě malinko odtáhla a podívala se mi do očí.

„Promiň," vzlykla tiše. Usmál jsem se na ni a přitáhl si ji k sobě zpátky. Pořád jí tekly po tvářích slzy, ale už nevydávala ty děsivé zvuky, jako by se dusila.

„Ššš, nemáš se za co omlouvat," šeptal jsem jí do vlasů a kroužil jí rukou po zádech. „Všechno bude v pořádku, Maličká. Zavři oči, jestli sis je ještě nevyplakala a pokus se usnout. Byl to dlouhý den, oni za tvé slzy nestojí, a já už vůbec ne," šeptal jsem dál, aby přestala plakat úplně.

Bylo mi jasné, že v korzetu a plesových šatech neusne, tak jsem ji kouzlem převlékl do své stejně smaragdově zelené tuniky, která jí byla skoro až ke kolenům. Ani se tomu nedivila, svět kolem sebe už moc nevnímala, tak jsem se také převlékl a odnesl ji v náručí do postele. Položil jsem ji dál od kraje a v ten okamžik, kdy jsem ji pustil, se lehce otřásla chladem. Lehl jsem si vedle ní, přikryl nás mou dekou a přitáhl si ji zpět k sobě, už skoro spala.

„Nechceš, abych ti zazpíval, Maličká?" zeptal jsem se a něžně ji pohladil po vlasech. V odpověď se trochu pousmála, což mi jako souhlas stačilo.

A tak jsem jí zpíval, dokud neusnula.

„Mám tě rád, Maličká, ani nevíš, jak," pošeptal jsem jí ještě, než jsem také usnul.