Květy slunce a hvězdy noci

14.

„Ne, prosím, už dost," zašeptala a přivinula se blíž ke mně.

„Ššš, je to dobrý, jsem tu s tebou, Maličká," mluvil jsem na ni tiše a pevně ji držel v objetí.

„Prosím," žadonila dál tichým, plačtivým hlasem.

„Jsi v bezpečí, Maličká, jsi se mnou," chlácholil jsem ji.

„Cože?" zeptala se, i když pořád spala. Bylo to tak tiché, tak plné bolesti. Najednou jsem si všiml jejích rukou. Zářily jemně žlutavou barvou.

Dřív, než jsem stihl cokoliv udělat, abych ji probral z té noční můry, tak vyletěla do sedu. Jen tak tak jsem stihl uhnout. V tu samou chvíli se ozval první hrom.

Seděla zapřená o ruce, ztěžka dýchala a rozhlížela se kolem sebe. Oči dokořán a plné slz. Nakonec mě našla, také jsem už seděl a opatrně jsem jí dal ruku kolem ramen. Nevydržela dlouho, vrhla se mi zpět do objetí a rozplakala se.

„Už je to dobrý, byl to jenom sen, Maličká," šeptal jsem jí, ale nesouhlasně kroutila hlavou.

„Žádný sen, vzpomínka, na to, co jsem provedla. Koho jsem zabila." Dostala ze sebe mezi vzlyky.

„Ne, ty za to nemůžeš. Nikdo tě to nenaučil ovládat, naopak se to v tobě snažili potlačit. Nemůžeš za to, co se stalo."

Náhle pomalu zvedla pohled ke mně, pořád dýchala přerývaně, ale ze všech sil se snažila už dál neplakat.

„Naučíš mě to?" zeptala se tiše. „Ovládat to?" dodala.

„To víš, že jo, Maličká," slíbil jsem. Jak bych ji mohl odmítnout? Široce jsem se na ni usmál a po chvilce mi úsměv nesměle oplatila. Zase jsme na sebe koukali, spokojeně, jakoby se čas zastavil a my zůstali sami v celém vesmíru.

Pomalu jsem se k ní přiblížil a opatrně jsem ji políbil. Lehce mi položila dlaň na tvář a polibek mi oplatila.

Najednou jsem se cítil, jako kdyby už mě nedržela zem, jen ona. Jen na ní záleželo, a vím, že kdybych ji chtěl opustit, nedokázal bych to. Bez ní už si svůj život nedokážu představit. Změnila můj svět a s její přítomností začala z mých vzpomínek mizet ta podivná mlha.

„Mám tě rád, Maličká a už vždycky budu," řekl jsem, když jsme se od sebe odtáhli. Opřela si čelo o mé a našla mou ruku, aby ji mohla chytnout do své.

„Já tebe taky, ale bojím se," přiznala trochu sklesle a otevřela oči, aby se podívala do mých.

„A čehopak?"

„Že tě ztratím, že se ti něco stane, nebo že ti ublížím..."

„Maličká, jak bys mi mohla ublížit?" zeptal jsem se s úsměvem, ale vyznělo to úplně jinak, než jsem to myslel. Okamžitě se odtáhla dál ode mě a zamračila se. Pustila mou ruku a zkřížila ruce na prsou. Čekal jsem, co bude dál.

„Mohl bys to, prosím, brát vážně?" zeptala se spíš žadonivě, než naštvaně. I její výraz se měnil na neuvěřitelně zranitelný, možná i zoufalý a můj úsměv zmizel.

„Já nikdy tohle nezažila, je to pro mě nové a nevím, co mám dělat, jestli to, co dělám je dobře. Co když udělám něco, co ti ublíží? Nebo co když neudělám, co bych udělat měla? Co se ode mě vlastně očekává?" Objímala si rukama hrudník.

„Maličká, pro mě je to také poprvé. Párkrát jsem něco zkusil, ale nikdy to nebylo skutečné tak, jako s tebou. Ani já nevím, jestli to je dobře, ale tady žádné „dobře" není. Myslíš, že já se nebojím, že ti ublížím? Je to, jako bychom drželi dýku holýma rukama za ostří.

Není nic, co by se mělo dělat, je jen to, co dělat chceme. A já tě chci mít rád, dokud nedojde konec mých dnů, a od tebe očekávám, že budeš šťastná. Jen na tom záleží, protože ty si zasloužíš být konečně šťastná."

„Ty si ale taky zasloužíš být šťastný," řekla tiše a podívala se z okna, sice bylo pořád odpoledne, ale byla už skoro tma a začínalo pršet.

„A s tebou se tak cítím." Opatrně jsem se na ni usmál. Znovu se podívala na mě a oči se jí zaleskly prvním bleskem.

Pomalu pozvedla třesoucí se ruku dlaní ke mně a čekala. Já zvedl svou a jemně jsem se dotkl jejího předloktí, po kterém jsem pomalu, lehce vyjel až k dlani a propletl naše prsty. Přitáhl jsem si naše ruce těsně k sobě a políbil jsem ji zevnitř na zápěstí. Spěšně se nadechla, zcela narovnala záda a vystrčila hrudník, musel jsem se usmát.

„Teď se nelekni." Podíval jsem se jí do očí a trochu stiskl její ruku. Všechny svíčky kolem nás i po celém pokoji vzplály a osvítily místnost. Ty plamínky se jí odrážely v očích, když se po nich s pootevřenými rty rozhlížela. Zdálo se mi, že se dokonce usmívá. Byla tak bledá, ale připadala mi neuvěřitelně krásná. I její vlasy se zbarvily víc do zrzava, než před tím, dokonce nabraly odstín podobný tomu ohni.

Potom se podívala na mě, to už se skutečně smála, a zvedla druhou ruku. Jemně mi jí zatlačila na bradu směrem nahoru - zíral jsem na ni s pootevřenou pusou, čemuž jsme se oba zasmáli.

„Je to krásné," prohlásila zasněně.

„Jako ty," vypadlo ze mě a znovu zahřmělo, teď už hlasitěji. Nadskočila a zasněnost nahradil strach, kapky deště mlátily do oken a ona pevně tiskla mou ruku.

„Neboj se, je to jen hrom a já jsem tu s tebou," usmál jsem se na ni a přisunul se blíž k ní.

„Já vím, jen jsem prostě hodně lekavá," řekla trochu nejistě a zase pohlédla na okno, zrovna se blýsklo.

„A copakbys tedy chtěla dělat?" zeptal jsem se, potřeboval jsem ji rozptýlit, než bouřkaustane, což bude trvat dlouho. Bouřky tu nebývají často, ale zato bývají dlouhéa silné.