Květy slunce a hvězdy noci

11.

„Pusť ji!" vykřikli jsme s bratrem najednou, ale on se jen usmál a přiložil jí dýku ke krku. Všichni jsme zůstali nehybně stát.

„Copak princátko? Bojíš se, že si nebudeš mít s čím hrát?" zeptal se trochu podnapilým hlasem, ze kterého čišela nenávist.

Nedíval jsem se mu do očí, díval jsem se do těch jejích. Bála se, tak jsem se ji snažil uklidnit, aspoň trochu, ale sám jsem uvnitř začínal vyšilovat.

„Pusť ji," přikázal jsem mu trochu klidněji, než před tím a přistupoval pomalu blíž.

„Nebo co? Znovu mě praštíš, princátko? Víš, nikdy jsem tě neměl rád. Už jako dítě, nebo cos vlastně byl, jsi byl zmetek, ale to, co se stalo včera, to jak jsi mě ponížil před všemi ze dvora a okolí... To byla poslední kapka," pronesl trpce ten bastard a přiblížil dýku ještě víc k jejímu hrdlu, už se skoro dotýkala. Vůbec jsem nevnímal, co o mně řekl, hlavně, aby se jí už nic nestalo.

„Možná jsem to přehnal, uznávám, ale ona ti nic neudělala, tak ji pusť, je nevinná," přesvědčoval jsem ho a snažil se znít co nejméně zoufale. Už to i vypadalo, že odendává dýku, ale najednou jí rychle přejel po jejím stehně a přes sukně se začala na světlo drát krev. Potlačila výkřik a výraz se jí zkřivil v návalu bolesti.

„Maličká!" vykřikl jsem a chtěl přistoupit blíž, ale znovu dal dýku k jejímu krku.

„Stůj, nebo ji to bude bolet mnohem víc. Pokud se ovšem nehodláš omluvit," řekl a Maličká na mě nesouhlasně zavrtěla hlavou. Jenže já neměl jinou možnost. Kdybych se nepodvolil, tak by ji zabil, stejně jako spoustu dalších před ní. Alkohol v jeho žilách ho jen podporoval.

„Jak si dovoluješ to po něm chtít?! Ohrožuješ bezbrannou dívku," křikl po něm můj bratr se strachem v očích. Ale já už se rozhodl pro cestu ponížení.

„Omlouvám se," hlesl jsem, jenže než jsem stihl říct cokoliv dalšího, přejel ostřím dýky po směru jejích levých žeber. Znovu se začala objevovat rudá, zatímco ránu na jejím stehně vyznačovala zvětšující se krvavá skvrna.

„Nech ji, vždyť se omluvil!" vykřikl naštvaně a zároveň ochranitelsky bratr a postavil se vedle mě. Já jen vyděšeně koukal na její tvář, po které pomalu začínaly stékat slzy bolesti. Už se nebránila, jen odevzdaně trpěla a dívala se mi do očí plná strachu a děsivého smíření.

„Ale nemyslel to upřímně, vždyť jsem ho skoro neslyšel. Teď chci, aby poklekl a omluvil se znovu. A být tebou to i udělám, princátko, další na řadě je totiž krk a něco mi říká, že tam vede velice důležitá tepna," řekl s úsměvem ten zmetek a podíval se na mě, já se ale pořád díval do očí mé Maličké. Jemně kroutila hlavou a rty naznačovala slovo „ne". Nikdy jsem ji neměl nechat samotnou. Slíbil jsem přeci, že ji ochráním, a kde jsme teď.

„Já čekám, ale ona každou tvou vteřinou váhání ztrácí pořád víc krve, tak ať už to máme za sebou, ale... jestli se nechceš ponížit, klidně to může mít za sebou ona," pokračoval ve svém monologu a já pořád sledoval její zoufalý výraz plný nesouhlasu s tím, co jsem se chystal udělat.

Opatrně jsem vykročil trochu dopředu pravou nohou a poklekl na koleno levé. Hleděl jsem jen na ni, jen pro ni to všechno, dlužím jí to.

„Nebesa, tobě na ní opravdu záleží. Naše ledově chladné princátko se zamilovalo do obyčejného, bezcenného děvčete."

„Nemáš ani tušení, jakou pro mě má cenu," zavrčel jsem pro sebe a dál ji k sobě poutal pohledem, tváře jí smáčely slzy.

„Omlouvám se, že jsem tě udeřil a ponížil," zopakoval jsem, ale pořád nevypadal, že by ji chtěl pustit.

„Teď ji pusť," přikázal neúprosně můj bratr král, nejspíš neviděl, co já.

„Když o ni poprosí, je jeho."

Nenávidím ho.

„Prosím?" zeptal se nevěřícně bratr a podíval se na mě. Nečekal, že něco takového udělám, už jsem zašel dál, než kdykoliv před tím.

„Přesně takhle, princátko, je smutné, že tě to bratr učí až dnes, to měla udělat tvá matka už dávno. Škoda, že skonala, než to stihla." Dobíral si mě a já se snažil nepoddat vzteku, který mnou v tu chvíli pulzoval.

Tak ať už to máme z krku, ať už je konečně zase volná.

„Prosím, pusť tu nevinnou dívku," prosil jsem poraženě a poprvé sklopil pohled, aby mi neviděla do očí - takhle mě vidět nemusela.

„Jak málo stačí ke štěstí a jak málo k neštěstí, že?" prohlásil s tím nesnesitelným úšklebkem a odtáhl dýku od jejího hrdla. Úlevně jsme si oba oddechli, už byla skoro v mém náručí. Pomalu sundal ruku z jejího hrudníku a smýkl s ní o zem směrem ke mně. Když přistála na tvrdou zem, už jsem byl u ní. Celá se třásla a krvácela, naštěstí ne moc. Přes vrstvy sukní a korzetu neproniklo ostří tak důkladně.

Přitáhl jsem si ji do náručí a pevně ji k sobě přitiskl, rozplakala se a pořád dokola tiše opakovala „promiň".

„Ššš, už je to dobrý, Maličká, jsi v bezpečí," chlácholil jsem ji a hladil po zádech.

„Prosím, odpusť mi to, prosím," žadonila tiše, jistě byla otřesená.

„Držím těMaličká, nic se ti nestane, už se tě ani nedotkne. Mám tě a už tě nepustím,"uklidňoval jsem ji, zatím co můj bratr a přivolané stráže odváděli tohobastarda. Ještě než vyšli z pokoje, zachytil jsem jeho pohled, pohrdavý a plnýnenávisti.