Květy slunce a hvězdy noci

12.

„Promiň mi to prosím." Mluvila dál tichým, zoufalým hlasem, ale já netušil, co bych jí měl odpouštět. To já přeci porušil slib, který jsem jí dal.

„To víš, že jo, Maličká, odpouštím, jen prosím přestaň plakat. Jsi v bezpečí."

„Ano?" pípla a přerývaně se nadechla.

„Ano," ujišťoval jsem ji. „Vím, že jsi asi v šoku, ale musím tě ošetřit, krvácíš. Teď tě přenesu na postel. Dobře?"

Kývla v odpověď, tak jsem se s ní zvedl a pomalu přešel k posteli. Položil jsem ji a posadil se vedle ní.

„Jak je ti?" zeptal jsem se, ale nedokázala se mi podívat do očí, natož odpovědět. 

Věděl jsem, co to znamená, když jsem si to spojil s tím, co se dělo, když jsme vešli. „Sahal na tebe?"

Krátce se na mě podívala a to mi pro potvrzení mé domněnky stačilo. Zase se ve mně začal vařit vztek. Došlo mi, proč sem skutečně přišel, už včera mi mělo dojít, že se to možná stane, a to divadlo se mnou byla jen záminka, nebo v případě úspěchu bonus.

„Já ho zabiju." Vstal jsem a chtěl se vydat ke dveřím, klidně bych z něj vymlátil duši za to, co udělal, nic jiného si nezasloužil.

Najednou mě ale chytla za ruku a podívala se mi do očí.

„Nenechávej mě tu prosím samotnou," zaprosila tiše stále roztřeseným hlasem a já poprvé pochopil, co, nebo spíš kdo, je důležitější, než spravedlnost nebo pomsta.

„Už nikdy, Maličká, už nikdy," slíbil jsem a znovu se k ní pomalu posadil.

Vypadala tak zranitelně, křehce...

Opatrně jsem ji políbil na tvář s krvavým šrámem.

„Chceš se převléknout do něčeho pohodlnějšího?" zeptal jsem se jí. Přikývla. Kmitl jsem k ní prsty a převlékl ji do svých čistých kalhot na spaní a tmavozelené tuniky, ve které spala minulou noc, obojí jí bylo směšně velké.

„Teď ti ošetřím ta zranění," upozornil jsem ji a pohladil po zraněné tváři.

„Dobře," hlesla tiše.

„Dojdu do koupelny pro vše potřebné a hned jsem zpátky, bude to jen vteřina," slíbil jsem a vstal z postele. Pustila mou ruku a jemně kývla hlavou.

Rychle jsem doběhl do koupelny a ve spěchu posbíral vše, co by se mohlo hodit, od obvazů po silný alkohol jako desinfekci.

Neuběhla ani minuta a byl jsem zpátky u ní, pořád ležela na posteli a trochu se třásla.

„Zvládneš si vyhrnout nohavici k ráně na stehně, Maličká?" zeptal jsem se a vše položil na noční stolek. Opatrně se zapřela o loket, ale hned zase spadla zpátky a ruku si přiložila na žebra.

„Promiň, asi ne," sykla bolestně a dál si držela ránu.

„Nevadí, to je v pořádku. Jen si lehni a odpočívej, nějak to zvládnu." Přisedl jsem si k jejím nohám a pomalu začal vyhrnovat její nohavici.

Nebylo to ani nijak těžké, vešly by se do ní klidně obě její nohy. Ránu měla asi v půli stehna a nevypadala moc dobře - čistý, hlubší řez.

„Musím to vyčistit, moc se omlouvám, ale asi to bude dost bolet," omlouval jsem se a lil alkohol na kousek čisté látky.

„Horší, než na co jsem byla zvyklá, to nebude," prohlásila nevýrazně a dál se dívala z okna.

Pomalu jsem přiložil desinfekci na ránu. Pevně zavřela oči a těžce vydechla.

„Už jen chvilku, neboj," chlácholil jsem ji, ale i ona věděla, že to určitě jen chvilka nebude a po tváři jí pomalu stekla slza.

Odložil jsem hadřík zmáčený krví a alkoholem a začal nohu omotávat obvazem, nakonec jsem to trochu stáhl a zavázal. Dal jsem nohavici zpět až k jejímu kotníku, i když mě ty kalhoty byly sotva do půli lýtek, a přesunul jsem se po kraji postele blíž k druhé ráně. Opatrně jsem jí vytáhl tuniku až k lemu podprsenky. Spustila svou ruku a podívala se mi do očí.

„Děje se něco, Maličká?" zeptal jsem se, ale jen mírně zakroutila hlavou, dala si ruku přes prsa a zase se podívala z okna.

„Teď to bude zase trochu pálit, ale jen chvilku, tahle není tak hluboká." Pomalu jsem přiložil další hadřík politý alkoholem. Malinko k sobě stáhla obočí a dlaň sevřela v pěst, ale neutekla jí ani jedna slza nebo vzlyk.

Po chvilce jsem zase vyměnil kus látky za obvaz.

„Můžu tě posadit?" zeptal jsem se, ale místo, aby mi odpověděla, se snažila sednout si sama, což jí moc dobře nešlo, protože si oběma rukama stále objímala hrudník. Opatrně jsem ji chytl pod pravými žebry a zvedl ji k sobě. Dívala se mi překvapeně do očí a já do těch jejích, trochu jsem se usmál.

„Děkuju," hlesla a pohled zase sklopila. Nahnul jsem se k ní blíž a přiložil jeden z konců obvazu na ránu, pomalu jsem ho omotával kolem jejího těla a díval jsem se jí do tváře. Když se objevil druhý konec, založil jsem ho pod jeden z přehybů a odtáhl se od ní.

Prolétl jsem její tělo pohledem, vypadalo to, že žádná další zranění, kromě šrámu na tváři už jí nezpůsobil, tak jsem se a dotkl šňůrky jejích kalhot, stáhl ji kolem jejího pasu a zavázal. Potom jsem se pomalu dotkl jejích rukou a odtáhl je od prsou, aby mohla tunika volně spadnout zpátky kolem jejího těla. Pořád byla o dost delší, tak jsem ji zavázal kolem pasu na uzel.

Zvedl jsem znovu pohled k její tváři a všiml si, že kouká do té mé, vypadala unaveně, ale i tak jsem v tom jejím pohledu poznal nesmělost. Jemně jsem se na ni usmál a políbil ji na čelo. Když jsem se zase vzdálil, také se usmívala.

„Už jen vyčistím tohle," ukázal jsem na škrábanec na tváři, „a můžeš si klidně odpočinout."

„Nejsem unavená," vyhrkla spěšně. Trochu mě to pobavilo, vypadala, že každou chvíli usne klidně vsedě.

„Snažíš se mě obelhat, Maličká?" zeptal jsem se a začal jí čistit poslední zranění.

„Když si chvilku zdřímnu, budeš spokojený?" zeptala se nakonec poraženě. Kdyby nebyla tak unavená, nejspíš by se naštvala.

„Když budu moct být vedle tebe, tak ano, budu spokojený."

Má odpověď ji pobavila a pomalu si zase lehla a posunula se dál od kraje, abych se vedle ní vešel také.

„Hned jsem zpátky, jen to odnesu." Posbíral jsem všechny ty věci a vrátil je na svá místa do koupelny.

Když jsem se vrátil, už skoro spala, stočená v klubíčku. Lehl jsem si vedle ní a přikryl ji svou dekou. Ještě si ji přitáhla až k bradě a potom usnula.

Ležel jsem vedle ní a koukal, jak pravidelně oddechuje, bylo uklidňující, mít ji zase v bezpečí, jen nevím, na jak dlouho.