Květy slunce a hvězdy noci

4.

„Děje se něco, Maličká?" zeptal jsem se jí, když jsme vešli zpátky do mého pokoje. Celý zbytek cesty mi připadala jako z kamene. Jen mě následovala, nic neříkala a tiskla pravou ruku, jako by v ní pořád držela slunečnici.

„Ne," zalhala.

Normálně bych to asi nechal být, ale frustrovalo mě, že ji něco trápí a nechce mi říct co.

„Ústa lžou, ale oči křičí pravdu," zopakoval jsem, co mi včera řekla a zvedl jsem jedno obočí. Hořce se pousmála, pustila se mé paže a sedla si do křesla.

„Zaprvé, neumím tančit," broukla a podívala se mi do tváře. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, její zdařilý otec ji asi mezi mlácením tančit neučil. „Na tyhle věci jsem mimořádně levá," pokračovala se smutným úsměvem.

„A zadruhé?" zeptal jsem se, protože bylo jasné, že chce pokračovat v důvodech své sklíčenosti.

„Ráda si počkám, až ti dojde, co je mé zadruhé," odpověděla tvrdě, i když uvnitř ji něco bolelo. Poradila mi číst v očích, nejspíš nečekala, že si to budu zkoušet na ní. Pomalu jsem k ní přistoupil a natáhl k ní ruku, zatvářila se mírně nechápavě.

„Říkalas, že neumíš tančit. Naučím tě to. Byl bych nerad, kdybys mi utrhla ostudu," vysvětlil jsem a trochu zvedl obočí, stejně tak koutky úst.

„Jsou to tvoje nohy." Pokrčila lhostejně rameny a položila svou ruku do mé.

Je trochu jako já - když nechce, aby ostatní viděli její bolest, dělá, že nic necítí. Vážně bychom si mohli rozumět, jen ne z toho důvodu, co udávala v zahradách.

Vytáhl jsem ji na nohy a dovedl doprostřed pokoje, postavil jsem se před ni. Položil jsem jí druhou ruku kolem pasu a čekal, až si položí svou ruku na mé rameno, ale možná jsem přecenil náš výškový rozdíl - dost na mně visela. Podíval jsem se jí do očí, možná nás oba bude bolet za krkem.

„Začneme zlehka," oznámil jsem jí. „Povedu tě, tak se jen snaž mi nepošlapat nohy," sdělil jsem jí s trochou obav. Bude to nejspíš dost bolestivé pro nás oba.

„Dobře," souhlasila nevýrazně a stoupla si na špičky. Ne, že by ji to udělalo vyšší, pořád mi byla sotva k ramenům. Opatrně jsem vykročil jednou nohou dopředu a samozřejmě jsem tu její přišlápl. Podle toho zvuku, co ze sebe vydala, to dost bolelo. Zase jsem nohu stáhl do původní pozice.

„Můžeme pokračovat?" zeptal jsem se a přitáhl si ji trochu blíž k sobě.

„Ano, ale musíš na mě pomalu," upozornila a upřela pohled na naše nohy.

„Fajn, budu ti říkat, co máš dělat. Teď dej pravou nohu dozadu," řekl jsem a ona to velice opatrně udělala. Poslal jsem svou levou nohu za její a pravou dal o krok zpět, pochopila, co dělám a dala svou levou těsně před mou pravou.

„Výborně," pochválil jsem ji a oba jsme se trochu usmáli. „Teď jdi zase dozadu pravou," připomenul jsem a znovu tak udělala. Pomalu, ale jistě začínala chápat. Vykročil jsem levou a dal dozadu pravou, a stejně jako před tím udělala krok levou k mé pravé.

„Můžeme trochu zrychlit?" zeptal jsem se zlehka, ale možná to znělo netrpělivě.

„Nevím, možná," váhala trochu bázlivě.

Zkusili jsme zrychlit, ale neustále jsme si šlapali na nohy, bolelo to jak ji, tak mě.

„Já tě varovala, že jsem na to levá," prohlásila přesně tím tónem „já ti to říkala".

„Víš co? Zkusme si sundat boty, třeba to nebude tolik bolet," navrhl jsem a ona jen rádoby lhostejně kývla. Luskl jsem prsty a v další chvíli jsme byli oba bosí.