Květy slunce a hvězdy noci

1.

Další den, další kázání o mém chování od mého staršího bratra. 

Mám ho rád, ale nenávidím ty jeho promluvy. Jsem, jaký jsem, a to nikdo nezmění a navíc si za to můžou sami, kdyby mi řekli pravdu už dřív, nemuselo to dopadnout takhle. Ale je pravda, že kdyby můj takzvaný otec neodešel na čas do exilu, nebo kde vlastně je, pořád bych byl v žaláři.

Bratr mě dostal ven a teď mě terorizuje slušným chováním. Dokonce mi dnes ráno oznámil, že dostanu chůvu.

Celý den na ně čekám. Během pár chvil ji přivede a já nevím, co mám dělat. Zabít ji a utéct? Hrát si s ní a zmanipulovat ji? Ne, vymyslím něco lepšího, tohle bratr čeká, čeká nějaký podraz, jako vždy. Co také čekat od ,,boha všeho zlýho", jak mě jednou nazval?

Najednou někdo zaklepal na dveře a já se rychle postavil. Nemůžu sedět, až mě ta dívka uvidí. Musí mít ke mně respekt. Musí se mě bát.

„Můžeme, bratře?" Slyšel jsem hluboký hlas svého bratra a vrzání otevírajících se dveří.

„Ovšem," odvětil jsem tak chladně, jak jen to šlo, a otočil se k nim.

Dovnitř vešla malá, rusovlasá dívka ve světlých šatech skoro až na zem. Vypadala slabší a zranitelnější, než jsem očekával. Nebude těžké ji zlomit, nebo využít, napadlo mě.

Za ní stál můj bratr a čekal, co řeknu nebo, co řekne ona, ale já si chtěl nejdřív poslechnout jeho, než tuhle úžasnou chvíli zkazím.

„Zdravím," pozdravila ta dívka tichým hlasem a mile se usmála, čímž mi jen potvrdila mou teorii.

„Bratře, tohle je...," pokynul k ní rukou bratr a opatrně se usmál. Ale nestihl říct její jméno, protože jsem mu skočil do řeči. 

Tohle si užiju.

„Takže ty, Maličká, mi máš vrátit lidskost?" zeptal jsem se pochybovačně a usmál se na ni, ale upřímným úsměvem bych to opravdu nenazval.

„Tak já vás tu nechám," prohlásil rychle můj bratr a zmizel stejně rychle, jako se objevil. Hrdina.

„Nemusíš na mě hrát žádnou roli, nehrajeme divadlo, chci ti jen pomoct," prohlásila a její úsměv zmizel stejně jako můj.

„A jak bys mi chtěla pomoct, Maličká?" zeptal jsem se tvrdě.

„Řekněme, že pod touhle zákeřnou maskou, se skrývá zlomený chlapec a z toho chlapce chci udělat toho muže, kterého ze sebe děláš," řekla opatrně, ale ne jakoby se mě bála, spíš mi přišlo, že se snažila mi neublížit. Ale, co mě děsilo, že viděla dál, než kdokoliv koho jsem kdy poznal. Připadala mi jako má matka. Ale nenechám ji přijít a hned mi zase říkat, kdo vlastně jsem, takových už tu bylo dost. Tohle jí nedaruju.

„A jak tohle všechno víš, Maličká? Znáš mě jen chvíli."

„Oči. Oči vždy prozradí to, co nejvíc skrýváme," řekla a udělala krok ke mně. Vykročil jsem jí naproti. Myslí si, že do mě vidí. Frustruje mě to, což pro ni není dobré.

„Myslíš si, že sem nakráčíš, podíváš se na mě, řekneš pár rádoby chytrých slov a hned ze mě bude někdo, dle tvých představ? Jestli si myslíš, že tohle může dobře dopadnout, tak asi neposloucháš dost pozorně," zavrčel jsem trpce, ale ona na mě jen dál koukala.

„Myslíš, že když kolem sebe budeš kopat, všichni tě nechají být a ty budeš spokojený. Sám a spokojený. Ale to si myslíš špatně, já tě být nenechám, protože tě nenechám samotného, potřebuješ mě, jen to ještě nevíš," prohlásila a stoupla si blíž ke mně. Naše šaty se dotýkaly, musela zaklánět hlavu, aby mi viděla do očí.