Květy slunce a hvězdy noci

5.

Ráno jsem otevřel oči první. Ještě spala, pláč ji vyčerpal, sám to moc dobře znám.

Do tváře jsem jí neviděl, pořád ji měla zabořenou v mých prsou a v dlaních tiskla mé oblečení. Ruce jsem měl pořád na jejích zádech, bylo mi jedno, co se stane, až se probere, teď jsem byl tady s ní, držel ji v objetí a byl jsem šťastný. Což mi přišlo víc, než zvláštní.

Po nějaké době jsem ucítil sucho v krku - potřeboval jsem se napít. Prolétl jsem pohledem pokoj, můj pohár na vodu nikde nebyl, zato se tu nějak objevily šaty pro ni.

S vyvalenýma očima jsem na ně zůstal zírat. Ne proto, jak byly úchvatné a velké, ale jak se sem sakra dostaly.

Určitě je sem donesl můj bratr. Viděl nás. Viděl, jak ji držím v náručí, když spí.

Abych se vzpamatoval z toho náhlého šoku, sklopil jsem pohled zase k ní. Bylo hezké ji vidět tak klidnou.

Opatrně jsem ji pohladil podél páteře. Cítil jsem každý obratel, přes který jsem přejel konečky prstů, ale najednou se trochu zavrtěla. Hned jsem vrátil svou ruku zpátky na její lopatku a čekal, co se stane dál, nejspíš by nebyla úplně ráda, kdyby se vzbudila a myslela si, že jí sahám na zadek.

Její tvář se ode mě pomalu vzdálila a zadívala se mi do očí. Byl to takový zvláštně omluvný pohled, provinilý.

„Už je to lepší, Maličká?" zeptal jsem se jí polohlasem a s úsměvem. Vypadala překvapeně, a taky dost rozespale. Vážně byla docela roztomilá.

Chvíli trvalo, než odpověděla, pořád se na mě dívala a nakonec se taky trochu pousmála.

„Ano," odpověděla nesměle a zase trochu stiskla ruku, ve které pořád svírala mou tuniku. „Děkuju," dodala trochu jistěji.

Pořád mi jen děkuje a to ani nemá za co, napadlo mě.

Tak na delší dobu naše konverzace skončila, oční kontakt ale ne.

„Můžu se tě na něco zeptat?" zeptala se po pár minutách ticha.

„Už se ptáš," popichoval jsem ji s úsměvem. Trochu protočila oči a zase se usmála. „Ovšem," souhlasil jsem nakonec. Stejně se určitě zeptá, proč jsem to udělal nebo jestli vím, proč plakala. Aspoň já bych se na to asi zeptal.

„Co to bylo za písničku? Ta cos mi ji broukal." Položila svou otázku a já na ni v překvapení zůstal koukat bez jakékoliv odezvy.

Je tolik věcí, na které by se mohla - měla zeptat a ji zajímá, co jsem jí broukal, abych ji uklidnil. Buď je divná, nebo úžasná. Ač je pravda, že jedno nevylučuje druhé.

„Nevím, jak se jmenuje, ale zpívávala mi ji matka, když jsem byl malý," vyšlo ze mě po chvíli.

„A zazpíváš mi ji někdy?" ptala se dál s tím úsměvem, který mi připomínal ten ze zahrad, když jsem jí dal tu slunečnici.

„Možná, až přijde čas, Maličká," pokusil jsem se o úsměv.

„Ráda si počkám."

„Třeba budeš čekat dlouho."

„Nemyslím si," pochybovala s jistým úsměvem, který zračil, že toho ví nejspíš víc, než já. „Možná bychom měli vstát, když je večer ten ples a já to včera tak pokazila," dodala po chvilce.

„Ty jsi nic nepokazila. Jsi vlastně v pořádku, nebolí tě něco?" ptal jsem se starostlivě.

„Jsem v pořádku, jen ty modřiny trochu bolí," prohlásila s bezstarostným úsměvem.