London boy L.S.

13

Z Harryho pohledu

Škola byla super. Ale ještě aby ne, když jsem se za ní potácel přes půlku světa.  Jenže pak nastala hodina, která byla jediným kamenem úrazu. Technické kreslení. A tím pádem i další hodina strávená nad společným projektem. V duchu jsem děkoval všem možným bohům za Nialla, kterého jsem dostal do skupiny. Opravdu mi to teď připadalo jako dar z nebes.

Nebyl jediný důvod, proč bych měl tuhle hodinu nesnášet. Dokonale nesnesitelná blondýna za katedrou, která se jen tak mimochodem nacházela tak dvacet centimetrů ode mě, spolusedící- toho bych momentálně nejraději přetáhl pánvičkou... a potom ten skupinový projekt. Dobře, možná jsem to lehce přehodnotil. Tyhle hodiny jsou čiré zlo.

Pro mou smůlu zazvonilo a společně s přestávkou skončil i můj klid. Raději bych si dospal těch pár hodin, než abych svůj drahocenný čas plýtval bytím v přítomnosti toho dementa sedícího vedle mě. Bohužel jsem ale neměl na vybranou a tak jsem si, ostatně jako všichni ostatní stoupl na znak přivítání na začátku hodiny.

Učitelka si stoupla před tabuli, což už samo o sobě nevěstilo nic dobrého. „Tak jsem se rozhodla, že když už budete mít z projektu takovou velkou známku, tak bych vám mohla ten termín prodloužit. A ne, nemusíte mi děkovat, vím že jsem nejlepší." Zase její nesnesitelný smích. Raději bych vyskočil oknem, než abych tohle musel poslouchat. Pro jednou jsem pochopil i Louisovo protočení očí.

Celou třídou se ozvalo nesouhlasné povzdechnutí, či dokonce nějaké tiché nadávky. Bloncka si ještě mlaskla a pak pokračovala- k mému neštěstí dál.

„Mno a jak jsem nad tím tak přemýšlela, dospěla jsem k názoru, že si pak ještě ve dvojicích vypracuje podrobnější plán, který bude navazovat na projekt. Abych s rozřazováním neměla ještě více práce než teď- ne, opravdu vás nenechám, abyste se rozdělili libovolně. To tedy fakt jako ne. Půjde to podle abecedy. Ti co jsou jako první dva, tak půjdou společně, ti co jsou druzí, tak půjdou jako druhá dvojice. Jen tak mimochodem, dámy a pánové... i tato část projektu se bude započítávat do celkového hodnocení, takže se snažte. Pro dobro svoje i svých týmů. Každá z dvojic si vybere jeden byt, který dopodrobna vybaví. Popíše všechny materiály, případně výrobky. Aby bylo možné byty- potom domy zrealizovat."

Dokončila svou řec. Já si hlavě snažil vzpomenout na příjmení Liama. Opravdu ano, ale ať jsem se snažil sebevíc, prostě to nešlo. Jenže po chvíli neúspěšného dumání jsem zaregistroval ve svém zorném poli Tomlinsona, který vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Asi mi něco uniká.

Vyslal jsem směrem k němu nechápavý pohled, ale on místo toho, aby se mi pokusil situaci jakkoli objasnit se prostě zvednul a vydal se na naše společné pracoviště k Niallovi a Liamovi.

„Hele Harry, jak budete chtít s Lewisem udělat ten byt? Aby to nějak šlo dohromady... přeci jenom, známku za to dostaneme všichni."

Bylo to naprosto jednoduše- v hajzlu. Teď už jsem chápal ten umučený výraz. Vytřešeně jsem se podíval směrem s Louisovi, který vypadal stále stejně utrápeně. Alespoň k tomu pro jednou měl pádný důvod. „Ještě jsme se o tom nestihli pobavit... a vy?"

Slova se chopil Liam, což mě vlastně ani nepřekvapovalo vzhledem k tomu, jak se na něj Niall koukal. Ten by v přítomnosti někoho takového sotva dal dohromady smysluplnou větu. „Jo, nějakou představu máme. Napadlo nás byt zařídit buďto jako něco pro mladý pár, anebo naopak pro několika člennou rodinku. Přičemž si myslíme, že druhý nápad by asi učitelka ocenila spíše, než ten první."

Chvíli jsme se všichni snažili přijít s nějakým nápadem, ovšem potom do třídy přišla úplně nová blonďatá holka, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Učitelka si pro utrpení všech opět vzala slovo. „Jo, třído, tohle je Gigi, takže nevím jestli se znáte, ale přidej se prosím ke skupince kluků támhle vzadu. Chtělo by to tam někoho schopného." Musel jsem se nad jejími slovy ušklíbnout. Pak mi došlo, že mluvila u nás a na mé tváři se rázem vyloudil zamračený výraz. Co tím proboha chtěla říct?!

„Ahoj kluci, jsem Gigi, promiňte za tu učitelku, je trochu mimo." Vypadala docela fajn, všichni jsme se představili a Niall se zase pro jednou rozhodl říct něco, bez čeho bychom se rozhodně neobešli. „Hele Gigi, vždyť ta učitelka-" sáhnul si na vlasy, aby dal lépe najevo,  co tím myslel...

„Jo, taky jsem blondýna, ale ne všechny jsou stejně blbé a nemožné. Ostatně ty bys o tom také mohl něco vědět ne?" Dodala s úsměvem na tváři. Všichni kromě Nialla jsme se tomu zasmáli. Možná to přeci jenom nebude tak strašné.

Z Louisova pohledu

Nikdo kromě mě z téhle sebranky neměl páru o tom, co je Gigi za člověka. Kromě toho, že už to je docela dlouhou dobu Zaynova přítelkyně, také je jednou z hlavních postav v mém plánu. Naštěstí si sedla přímo vedle mě. Při mém druhém boku byl Liam a naproti jemu Niall. Tudíž naproti mně a Gigi neseděl nikdo jiný, než Harold. „Hele Gigi..." nenápadně jsem k ní promluvil tak, aby to nejlépe nikdo jiný neslyšel. I když jsme si nedělal příliš iluze.
Asi na mně viděla, jak jsem znejistěl a tak raději převzala kontrolu nad konverzací sama. „Hele Lou, souhlasím, ačkoli se mi to nezdá jako nejlepší způsob, jak dosáhnout svého cíle, ráda ti s tím pomůžu. Zayn nic proti neměl, takže je vše vyřešeno. Máš čas kdyžtak po škole? Abychom to doprobrali..." s vděčným úsměvem jsem se na ni podíval „Jasně, není problém. A... děkuju." Jen kývla hlavou a začala se věnovat projektu. Nikdy bych nevěřil, že mi na něco takového tato dvojice kývne, ale zázraky se evidentně dějí. 

Všichni už jsme pomalu ale jistě začínali odpadávat, protože tahle dvouhodinovka byla prostě smrtelná. A navíc si všichni čím dál tím více začínali všímat mé nevraživosti vůči Haroldovi. Ale pro mou obranu mohu říct, že jsem rozhodně nebyl tím, kdo s těmito pohledy začal. Já mu je pouze oplácel. A dobře... možná čas od času přidal nějakou tu urážku, nebo nemístnou poznámku. Ale proč také ne, nikdo mi to nezakázal.

„Lewisi ty vole! Tak už toho konečně nech, jinak nám budou i ty tři měsíce málo! Fakt nechápu jakýho debila napadlo tebe dát do týmu- co do týmu! Do dvojice! Se mnou..."
„Harolde neser, nedělej že jsem to vždycky já, kdo to posere. Nevím nevím jak to bylo minule..." tohle už chlapeček fakt přehnal, ale evidentně mu to stále přišlo málo. „To neříkám, ale kdyby ses alespoň chvíli povznesl na tím, co všechno si o sobě myslíš, možná by se s tebou dalo i chvíli normálně mluvit! Nebo alespoň spolupracovat, když nic jinýho." Jen jsem nad ním zakroutil hlavou. Můj hrnec trpělivosti právě přetekl. „Ty vole! Vážně si myslíš, že stojím o přítomnost někoho takového, jak jsi ty?! Někoho tak otravného, ohavně chytrého, příšerného... Kdyby tě to zajímalo, tak fakt ne. Ne nestojím. A nikdy stát nebudu, tak mě laskavě neupozorňuj nad tím co mám a nemám dělat! Chápeš to?! Rozhodně jsem se nikoho neprosil o společnej projekt. Nestojím o čas strávenej s tebou!" Najednou se na nás upíral víc než jen pár očí.

„No, hlavně že když ses včera večer tisknul k mé nahé pokožce, tak ti to vůbec nevadilo!"

Kur-