London boy L.S.

10

Z Harryho pohledu

Už je to pár hodin po té události, co jenom ležím na posteli a snažím se ignorovat prasklinu na stropě v mém pokoji. S Louisem jsem ještě nemluvil. A ani to nehodlám měnit. Nebudu sám sobě nic nalhávat. Tohle nic neznamenalo. Vždyť se známe pouhých pár dnů! Tak ještě aby jo... ačkoli podvědomě mi bylo jasné, žena ten polibek jen tak nezapomenu.

Pomalu už se blížil čas večeře a já se rozhodl se jít podívat za Jay, kdyby náhodou potřebovala pomoct. I kdyby nepotřebovala, pravděpodobně bych se jí vnutil, protože už ani o vteřinu déle nehodlám snášet svoje myšlenky. To je furt samý Louis sem, Louis támhle. Proboha. Měl bych s tím už konečně přestat.

Ano, kluka už jsem měl, dokonce si myslím, že se to dalo považovat za právoplatný vztah, jelikož jsme spolu byli skoro dva roky. Jenže nikdy nic nejde podle plánu a tak jsem se jednoho krásného odpoledne od svého "nejlepšího kámoše" dozvěděl, co můj kluk dělal všechen ten čas co nebyl se mnou. A že ho postupně stále přibývalo a přibývalo.

Když se na to tak zpětně dívám, vůbec mě to nepřekvapuje. Ano, byl to právě onen kluk, se kterým můj přítel trávil nejenom noci, kdy mi tak moc chyběl. A tak se mi povedlo během pár minut přijít o dva nejdůležitější kluky v mém životě.

O to složitější pro mě potom bylo se více sblížit s dalšími lidmi. Jak jsem předtím říkal, že nikdy nemám problém zapadnout do kolektivu... je to pravda. Ale stejně tak jako to, že na střední v San Francisku už nikdo nedokázal zaplnit místo po těch dvou. Nikdy. Až teď, když jsem se odpoutal od té hrůzy se všechno mění. Byl to takový dar z nebe, který jsem už dlouhou dobu neskutečně potřeboval. Rozptýlení. Změnu prostředí, lidí... všeho. Měl jsem toho dost a tak jsem se rozhodl udělat cokoli pro to, abych za svou minulostí ze střední mohl udělat tlustou čáru. A to se mi povedlo.

Ano, navenek působím jako věcně usměvavý, optimistický člověk, kterému špatná nálada nic neříká. Opak je ale pravdou. Když jsem sám, jsem jiný. Jsem to víc já. Jenže tady, tady v Londýně mám konečně pocit, že můžu ukázat opět to, co ve mně ti idioti před lety zahrabali.

Pomalu jsem sešel ze schodů, ale k mému údivu už byl Louis u stolu a vypadalo to, že Jay už má také všechno připraveno. Tudíž se čeká jenom na mě. „Ahoj" řekl jsem spíše směrem k Louiho mamce než k němu samotnému. Chtěl jsem se mu tak trochu vyhnout. „Tak, dobrou chuť kluci. A... něco nového ve škole?!"

Musím říct, roli rodiče zvládala naprosto dokonale.

Nechtěl jsem to nijak rozebírat protože- prostě jsem nechtěl. Ale Louis byl zase pro jednou úplně jiného názoru. Že mě to stále ještě překvapuje... „Mno, vlastně docela jo. Hráli jsme vybiku a... nechci nic říkat, ale máš před sebou pravděpodobně budoucí reprezentaci školy." Bylo na něm vidět, že je na sebe pyšný. Ale došlo mu vůbec, že mluvil o nás obou? Možná ne, ale já mu to moc rad připomenu. „To je vlastně pravda" přidal jsem se. „Corden- to je ten náš tělocvikář, říkal něco o hvězdné pětici." Zazubil jsem se. „Ale to je úžasné!" Jay byla evidentně v šoku, ale ráda. „Nevěděla jsem, že se mi do domu nastěhoval pan sportovec." Dodala ještě se smíchem. „No, to že každé ráno chodím běhat a čas od času si zaposi-" byl jsem ovšem okamžitě přerušen Louisem. Jak jinak. „Jo. A další věc. Začali jsme pracovat na společném projektu, který-" tentokrat to byl on, kdo byl přerušen. „Lewisi kolikrát ti mám říkat, ať lidem neskáčeš to řeči! Harry promiň, pokračuj."

Z pohledu Louise

„Jo, promiň." Řekl jsem otráveně. „Jdu do pokoje, mám ještě nějaký úkol do školy." Mamka na mě kývla na souhlas a já se odpotácel nahoru.

Byl jsem nasranej. Fakt jo. Můj život byl naprosto klidnej dokud si to přes můj práh nenakráčel ten americkej idiot. Co si o sobě myslí že je?! Sexy roštěnka co si může jenom díky svýmu zadku dělat co se jí zachce?! Sexy možná je... ale tím to tak končí.

Jak jsem si já hlupák naivní mohl myslet, že by se to s ním dalo zvládnout. Už se ani nesnažím popírat ten fakt, že na něj žárlím. A teď abyste to špatně nepochopili, i když... ono to vlastně nejde. Žárlivost jakkoli spojená s Haroldem se mi tak trochu vepsala do mozku. Pokud tedy ještě vůbec nějaký mám.

Jedna věc je, že nesnesu, aby si ho moje mamka tak moc oblíbila. To já jsem její syn. To já jsem ten, se kterým by měla klábosit u večeře. Ale ne, on si přijede pan důležitý a tím pro mě veškerá milost končí.

Druhá věc je... a to je podstatně větší průser, buďme upřímní, že mám chuť nakopnout každého, kdo o Harolda byť jen zavadí pohledem. Nevím proč. Sám to nechápu. Zároveň jsem si stále jistý, že tak úplně na kluky nejsem. Ta pusa byl omyl. Prostě to byla chyba. Vymažu to. Přesně tak. Vlastně žádná líbačka nebyla a vůbec nic se nestalo. Jo, tak to bylo.

Už zavřený ve svém pokoji jsem chňapnul po mobilu. Zavolal jsem Zaynovi. Nevím zda jsem se o tom zmiňoval, ale nějakou dobu už ho znám. Podstatně déle než to kudrnaté individuum, které si nějakým záhadným- a pro mě stále nevysvětlitelným způsobem získalo náklonnost mojí mamky- a vlastně i hodně déle než všechny ostatní lidi z této školy.

„Nazdar Loui!" ozvalo se z telefonu a já se okamžitě cítil lépe. „Potřeboval jsem s tebou něco probrat."
„Tak ven s tím poslouchám." A tak jsem spustil. Můj plán neměl chybu, nebo jsem si to alespoň myslel. Po asi dvaceti minutách bylo Zaynovi všechno jasné. Bál jsem se, aby na takovou hru přistoupil... „Hele Lou já ti nevím... musel bych to nějak prodiskutovat s Gigi. Ale čistě teoreticky by to šlo. Sice stále nevěřím tomu, že ho chceš dostat zrovna tímhle způsobem, ale když myslíš, že je to dobrej nápad, tak ti to brát nebudu."

Nevěřil jsem vlastním uším. On mi na to kývnul! To je neskutečné. „Děkuju. Děkuju, děkuju!"

Chvíli bylo ticho a až po chvíli se opět ozval Zaynův hlas. „Hele Lou..." mluvil vážně, žádné vtipy, nic. „Jen si to pořádně, ještě jednou, zas a znova rozmysli, jo? Nechce aby z toho potom vzešlo něco, čeho bys později litoval..." opět se na chvíli odmlčel, já mezitím zpracovával jeho slova.

„Dobře, slibuju, že se nad tím ještě zamyslím."
Z telefonu jsem slyšel smích. „Až si opatříš mozek, abys měl čím, tak dej vědět zlato." A dál se smál.

„Sklapni. Ale děkuju a Zayne, pozdravuj Gigi!" S tím jsme hovor ukončili a já vyčerpán dnešním dnem upadl na postel.

Musím to ještě přehodnotit. Možná... možná to není zas tak dobrý nápad.

________________________________
Tak jsem zpátky po zhruba třech... měsících. Snad tu ještě někdo zůstal. Budu neskutečně rada za votes a komentář! Dekuju
Ps. Už jsem si konečně předepsala par kapitol, takže během prázdnin tuhle povídku hodlám ukončit.