London boy L.S.

16

Z Louiho pohledu
Zůstal jsem tam stát s otevřenou pusou a jenom sledoval, jak se holky smějí s Haroldem. To kdy se stalo, že se s nimi seznámil? A kdy se stalo, že si s nimi sakra začal rozumět?! Začíná mi unikat nějak hodně věcí. Felicite tu zatím nebyla, takže můj záchranný bod stále ještě spí v posteli. Super. Chtěl jsem se nepozorovaně vyplížit tak, aby si mě nikdo nevšimnul. „Dobré ráno Lou!" Vykřikla Daisy a rozběhla se z Harryho klína rovnou za mnou. Sevřel jsem ji v náručí a zvedl ji do vzduchu. Chvíli na to přiběhla Phoebe. A Lottie. S úšklebkem mě objala, ale ještě předtím, než se odtáhla, neodpustila si pohled směřující na Harryho, který jasně říkal, že ví úplně o všem. Což mě vlastně vůbec nepřekvapuje.

Harry na nás koukal a usmíval se. A vyjímečně to ani nevypadalo jako zlověstný pohled, kterým by ve mně chtěl vypálit díru. Také jsem se na něj usmál...

„Louisi! Já jsem tady, i když chápu, že tě baví se na něj koukat." Pronesla vševědoucně Daisy. Pomoc. „Tak hele mladá dámo, na tebe už je Harry moc starej." A abych zdůraznil svá slova, cvrnknul jsem ji do nosu. Ale Lottie už to zcela evidentně nezvládala a tak prostě vyprskla smíchy. A Harry zčervenal. Najednou. Co že jsem to řekl- oh, nevadí. „Ale já ti ho nevezmu! Jen říkám, že je hezkej." Bránila se. To to teda vylepšila zase pro jednou. To už se zadusil i Harry a Daisy se k němu vrátila a začala mu prohrabovat kudrlinky. Netuším, na koho z nich momentálně žárlím víc.

„Hele Lou, pojď si radši sednout k nám." Po chvíli přišla i Felicite. No konečně! „O co jsem přišla?" Na chvíli se zarazila „Harry?!" On se na ni usmál a za chvíli už se objímali. Co to do háje- „O žárlícího Louiho! A to jenom Daisy řekla, že-" okamžitě jsem ji přerušil. "Ne, o nic jsi nepřišla sestřičko." Jenže Felicite nikomu z nás kromě Harryho nevěnovala pozornost. A Harold na tom nebyl jinak. Super, za chvíli začnu žárlit i na ten gauč, na kterém seděl.

„Nikdy bych nevěřila, že se ještě někdy uvidíme! Nedal jsi mi číslo ty pako!" A společně se smáli, zatímco my ostatní jenom zírali.

„Ce se tady do háje děje-?!" Všichni kromě těch dvou se přidali. „Tak mluvte." Lottie na scéně dámy a pánové. „Mno, kde začít?" Chichotala se Felicite. Vážně se chichotala?! Pane bože.
„Takže, pamatujete si, jak jsem jela se školou do San Franciska? K hostitelských rodinám?" Všichni jsme přikývli. Slova se chopil Harry. Mimochodem, mamka tu už byla také, ale narozdíl od nás nevypadala vůbec překvapeně. „Mno, Felicite byla v rodině mého-tehdy- nejlepšího kámoše. Jenže dva dny před jejím odjezdem jsem přišel na to, můžu?" Ptal se mamky. „Jasně že jo, jen to pak budeš sám vysvětlovat." Pousmála se. Viděl jsem, jak Harry ztuhl, vypadal dost rozrušeně. Ale moje ségra ho chytla za ruku na podporu?! Co to do sakra- fajn, to by stačilo. „ Jsem přišel na to, že mě můj bývalý přítel podváděl s mým nejlepším kámošem. A Felicite byla u toho, když jsem mu vtrhnul do pokoje a- to už je na jiné vyprávění.."

Hustý. „A... vy dva!?" Poukázal jsem na jejich ruce. „Ne proboha! Nebudu ti brát budoucího manžela." Pokroutila nade mnou hlavou a na důkaz si sedla k Lottie. A bylo ticho. Asi minutu. Trapné ticho. Všichni se pak začali smát. Bylo to tak přirozené a já po očku pokukoval po Harrym. Najednou mi přišel tak- krásný? Úžasný? Dokonalý? Milý? Jo. Možná bych to přeci jenom měl přehodnotit.

Společně jsme si dali snídani a povídali si o všem možném, jen ne o naší minulosti. Raději. Kdo ví, co všechno bych se ještě dozvěděl.

Naneštěstí byl za několik dnů termín odevzdání návrhů bytů. Všechno jsme měli hotové. Až na jeden celý byt, který měl být podle mě a Harryho. Nedokázali jsme si společně sednout a nějak s tím pohnout. „Moc mě to mrzí rodinko, ale obavám se, že s Harrym musíme pracovat na jednom projektu."

„Whohou! Já myslela že děti necháte na později!" Já ty ségry dneska fakt nezvládnu. „Uvidíme." Mrknul na Lottie Harry a já se chtěl propadnout. Hodil jsem na něj pohled typu to-snad-nemyslíš-vážně-ale-dal-bych-si-říct a za stálého smíchu holek jsme se vydali nahoru.

Z Harryho pohledu

Zapluli jsme do mého pokoje, jenže jakmile jsem za námi zavřel dveře, byl jsem na ně v zápětí přiražen. „Tak děti, jo?" Zasmál se do mých rtů. „Mhm." Víc jsem ze sebe nedostal. „Fuck, Harolde, tohle mi tak chybělo." Musel jsem se nadechnout, ale tohle jsem si nemohl odpustit. „Sníš o mně?" Brouknul jsem mu do rtů. „O tobě? Pf, nikdy bráško." Ještě víc se na mě přilepil. „Opravdu? A co teď, o čem sníš teď? Zase o mně?" Udělal jsem rychlý manévr a tak byl teď zády na dveřích Lou. „Ne. Vůbec ne." Měl co dělat, aby to vůbec vyslovil! Brebta. „Tvůj rozkrok říká něco jiného." Zašklebil jsem se na něj. „Pf, to určitě." A tak jsem mu to prostě musel dokázat.