London boy L.S.

17

„Kurva Harolde, neser mě." Vzdychal mi do rtů Loui. „Zlato, dole je zbytek tvé rodiny a pokud nechceš, aby si z nás holky utahovaly po zbytek našich životů, budeme to muset nechat na jindy." „Fajn. Počkej!? Vážně si se mnou představuješ celý život?! Wow. Ale utahovat si z nás budou tak jako tak. Takže...?" „Ne. Teď ne Lewisi. A navíc! Byl jsi na mě pěkně hnusnej!" Koulel očima, jako kdyby to něčemu pomohlo. „Jo, to máš pravdu. Ale nemusel ses tak tahat s Niallem." No to snad ne. „Ty. Žárlíš!" Začal jsem se smát. „Ne." To mu tak budu věřit. „Fakt ne. Nebo možná... trošičku?" Naposledy jsem mu skousnul spodní ret a přešel ke koberci, kam jsem rozložil návrh bytu.

„Takže rodinku jo? Kolik dětí?" Podíval jsem se se zájmem na Louise. "Chtěl bych dvě... tři je moc a jedno málo." Musel jsme se uculovat jako pitomá puberťačka, která seděla vedle svého crushe. „Lou, nechci ti kazit náladu, ale mluvil jsme o tom bytu kvůli počtu dětských pokojů." Byl červený a neskutečně roztomilý. „Sluší ti to, když jsi v rozpacích." Pousmál jsem se nad tím roztomiloušem a dál se raději věnoval vyměřování všech oken, dveří a tak dále. Louis chtěl zcela evidentně také pomoci, jenže se nám hrozně pletly ruce. Tak jsem mu jednu prostě chytil do té své a dál pokračoval v práci, jakoby nic. Fungovalo to.

———

Po zhruba tří hodinách jsme měli téměř hotovo. Poslední co zbývalo, byla kuchyň. A ačkoli bychom měli po víkendu svůj návrh odprezentovat, teď už jsme měli oba dost.

„Harry?" Zeptal se mě Lou zatímco ležel na posteli a koukal do stropu. „Hm?" Napřed se nadechnul, jakoby si něco promýšlel. „Nechceš zajít do centra? Tak mě napadlo, že bychom mohli... eh- však víš." Snažil jsem se nesmát nahlas. „Jít ven?" Ne, na radne ty idiote. „Jo. Eh- ven, přesně."

———

Z Louiho pohledu

„Tak to ani náhodou! Ses zbláznil? Na to zapomeň, žádné focení v kabinkách."
„Řekni mi jediný důvod, proč ne."
„Protože nechci vypadat jako turista Harry!" Fajn, tenhle argument nebyl nic moc. „Ale já jsem prakticky turista na delší dovolené! Takže si to můžeme dovolit a nikdo na nás nebude koukat." Pro boha- „Harry, vypadáš jako místní domorodec, takže pokud nebudeš mít přes záda přehozenou americkou vlajku, tak jako bys byl odsud."

Ale Harrymu zcela očividně- jako vždy- bylo úplně jedno co jsem říkal a raději mě za ruku táhl k nejbližší budce s focením. Vtáhl mě dovnitř a než jsem stihl zareagovat, kudrnáč už se culil do objektivu. „Nechápu, že tady fakt sedím," stěžoval jsem si. „Úsměv! Jinak budeš vypadat jako morous." Já na to nemám- fakt ne. „Harolde sklapni-" „Nebo?" Fajn. Místo mého původního místečka vedle Harryho jsem se přesunul do jeho klína, nohy mu omotal za zády a zašeptal „Nebo tě budu muset umlčet sám," Na to se jenom usmál a pokynul mi hlavou, abych to udělal. A tak jsem opět políbil Harryho.

Pohyboval svými rty proti mým. Nebyl to nijak dravý polibek, ale roj motýlků v mém břiše si stejně na teď naplánovali bál, takže nemělo cenu se je snažit vypudit. Ačkoli bych to nahlas nikdy nepřiznal... Harry vypadá jako bůh. Líbá jako bůh. V posteli- fajn, to by stačilo. Tak jsme se ještě nedostali. A nikdy nedostaneme. Musel jsem se od Harryho odtáhnout, moje myšlenky se už nedaly moc snášet. Harry na mě nechápavě kouknul, ale sehrál jsem to na už tisknoucí se fotky.

Když jsme s úsměvy na tvářích odcházeli z kabinky a Harry mi podával jednu z vytištěných koláží, neubránil jsem se ještě většímu úsměvu. I přes to, že první fotografie připomínaly dvě děti na pískovišti, ty poslední se už zdály býti poněkud... nemravnějšími.

A mně bylo naprosto jasné, že si je nechám zarámovat a budu se k nim modlit každý den svého života. Nebo takhle jsem si to alespoň představoval...

Mou neaktivitu nehodlám komentovat. Dekuji hrozne moc všem, kdo čtete a máte se mnou trpělivost. Momentálně se pracuje na dalších asi deseti povídkách, ale odmítám je vydávat, dokud nebudou dokončené.
Ps. Včera jsem dočetla Tired Tired Sea- hodinu jsem brečela a chci to všechno číst znovu poprvé. 100% doporučuji. Dobrou noc!