London boy L.S.

12

Na chvíli jsem nemohl dýchat. Kolem mého polštáře byly totiž omotané dvě svalnaté potetované ruce. I když v pokoji bylo šero, nemusel jsem být zrovna pracovníkem FBI, aby mi došlo, čí tělo se momentálně skrývá pod peřinou. Paže objímaly polštář jakoby na jeho místě měla být milovaná osoba bruneta ležícího na mém místě. Celé tělo mi ztuhlo při myšlence na to, že bych tou osobou v jeho mysli mohl být já. Živě jsem si dokázal představit, jak by na mě otevřel svá modrá očka, ve kterých bych se opět ztratil. Pozoroval jsem klidnou tvář spícího chlapce. Tak nevinná, uvolněná, oproštěná od všech muk bílého dne... mohl to být jediný člověk, který mi hned při prvním pohledu tak učaroval. Louis.

Na chvíli jsem vypnul. Snažil se nemyslet na to všechno, čím mě dokázal za těch pár dnů tolik vytočit. Snažil jsem se nemyslet na polibek, který mi dnes- tedy vlastně už včera věnoval.  A ačkoli mi od začátku bylo jasné, že to, co se nyní chystám udělat bude chyba, které budu následně litovat, teď mi to bylo jedno.

Zvedl jsem peřinu a lehl si k poklidně spícímu Louisovi. Ale byl jsem odhodlán udělat malou změnu. Nenásilně jsem mu vzal polštář z pevného sevření a místo toho nám ho položil pod hlavy. V myšlenkách jsem se snažil utlumit  zběsilý tlukot mého srdce.

Během pár sekund jsem se objevil na bývalém místě polštáře. Louis mě svíral v objetí a já si byl celkem jist, že o svém počínání neměl sebemenší tušení. Zcela evidentně jsem se pletl. Protože jakmile jsem se uvelebil na jeho svalnaté hrudi, za uchem se ozval ten nejkrásnější rozespalý hlas. „Dobrou noc Hazza." Vyslovil to tak potichu, že jsem musel chvíli přemýšlet nad tím, zda se mi to pouze nezdálo. „Dobrou." Zašeptal jsem směrem k brunetovi tisknoucímu se k mým zádům. Najednou jakoby stisk ještě zesílil. Pokud to tedy bylo vůbec možné. Jeho obličej se mi zavrtal do ohbí krku. Jeho dech narážející na mou nahou pokožku mě pomalu, ale jistě ukolébával ke spánku.

Musel si už být jistý, že spím. Protože jinak by se toto gesto neodvážil udělat. Vtiskl mi dětský polibek do mých kudrnatých vlasů. Nezmohl jsem se na nic jiného než na předstíraný spánek. Neměl jsem na výběr. Už tak se toho událo až až. Teď jsem si zasloužil chvíli klidu. A Louisova náruč mi ji dokonale poskytla.

Z Louisova pohledu

Můj mozek stále nechápal, proč jsem se k něčemu tak pošetilému vůbec odhodlal. Nikdy mi nezáleželo na tom, jak se druzí cítí. Ne tímto způsobem. Ono je totiž něco úplně jiného svírat v objetí svou maminku, nebo sestru, než kudrnatého chlapce. O to víc na mě doléhal pocit provinilosti. Kdyby byla místo Harryho Harriet, neměl bych s tím žádný problém. Holky jsou totiž moje cílovka. O to víc jsem nechápal to, že člověk, kterého jsem momentálně drtil v objetí rozhodně dívkou nebyl. Ba naopak. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Ale na Harolda taky. Kdyby nepřijel, nic z toho by se nestalo a já mohl v klidu zůstat tím hajzlem, který holku odkopne okamžitě, kdy se začne schylovat k něčemu, čemu by se dalo říkat city. Jedna rána do srdce stačila. Víc jich nepotřebuji. 

Opět jsem vdechl Haroldovu vůni. Cítil jsem se najednou tak dobře, lehce. I když jsem věděl, že bych rozhodně neměl.

———

Probudil jsem se dlouho před budíkem. Díky bohu za to. Co mě ovšem vyděsilo byl pokoj, ve kterém jsem se nacházel. Pak jsem si vzpomněl na včerejší večer, to jsem byl natolik zoufalý, že jsem vlezl Haroldovi do postele. Cože?! Takhle to zní ještě hůř. Pro boha. Příště radši umřu ve svém pokoji. Sám! Rozhodně za nikým nebudu dolejzat.

Okamžitě po tomto uvědomění jsem vyskočil z postele a zamířil do koupelny, abych ze sebe smyl všechno, co se za posledních pár hodin stalo i nestalo. Bylo mi ze sebe na zvracení. O to horší bylo, když mi došlo, že to ten idiot může všechno použít proti mně. Rozhodl jsem se z toho raději dělat srandu, než to brát vážně. No jo, holt zkraty se občas dějí. Ale mně poslední dobou nějak často...

Už vymydlenej a připravenej na dnešní den jsem vyšel z koupelny, abych si udělal snídani. Na kuchyňské lince na mě ovšem čekal vetřelec v podobě zelenookého vrabčího hnízda, které se právě vykopalo z postele.

„Jak se nám princezna vyspala?" Prohodil jsem posměvačným tónem směrem k němu. „To bych se měl ptát spíš já tebe zlato. Nebyl jsem to já, kdo tomu druhému vlezl do pokoje a nestydně objímal polonahého člověka." Mrkl na mě, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Odfrknul jsem si s hraným nezájmem.  „A já zase nebyl ten, komu se to líbilo." Ačkoli to nebyla pravda. To už ovšem nemusel vědět.

Na chvíli to vypadalo, jakoby se zamyslel. Ale on? Harry. A zamyslet se? Pf to asi těžko.
„V tom případě nechápu tu pusu do vlasů."
Cože-?! Tohle byla podpásovka. Myslel jsem že- „Ne Tomlinsone, nespal jsem. Ale víš co? Zlobit se na tebe nebudu. Někdy i takoví drsňáci jako ty potřebují obejmout." Zadíval se na mě a jako na potvoru ještě nevinně zamrkal. Znovu. „Jdi do prdele Harolde fakt už." Z očí mu byly vidět jiskřičky, což neznačilo nic dobrého.

„Ale ale zlato. Já myslel že to budeš ty, kdo bude někomu lézt do prdele..." mlasknul si. „Ale že seš to ty, tak bych si možná dal říct."
S tím dokončil svůj monolog a prostě odešel. Měl jsem sto chutí mu něco třísknout o hlavu, ale vázy mi bylo líto a nic jiného jsem po ruce neměl. Tohle si ještě vypije.

Bohužel, v tuto chvíli mě nenapadalo nic, čím bych mu mohl tu sračku, kterou ze sebe vyblil oplatit, tak jsem jen bezmyšlenkovitě stál v kuchyni a nic nedělal.

Už se pomalu blížil čas odchodu, čekal jsem, že přeci jenom cestu do školy strávím s Haroldem a psychicky jsem se na to začal připravovat.
Když jsem ovšem viděl moji mamku, jak tomu kreténovi dává pusu na tvář s tím, aby si užil den a pozdravoval Nialla, bylo mi jasné, že žádná cesta do školy nebude. Nasral mě. Zase. A to hned několika věcmi najednou! To je jediné, co dělá. Sere mě. Nic víc. Možná mě ještě tak přita- ne. Je nechutnej, vodpornej, zlej a nevím co všechno ještě. Budu s tím muset něco udělat. Jenže potom přišla moje mamka.

„Lou, příště by ses mu nemusel tak vecpat do pokoje. I když sledovat vás dva, jak se k sobě tulíte je neskutečně roztomilé. Ale nic to nemění na tom, že trochu soukromí bys mu nechat mohl. Mimochodem... jsem si dost jistá tím, že za těch pár dní víš, že spí jenom ve spodním prádle... i když bych se vůbec nedivila, kdyby zrovna tohle byl tvůj důvod," hodila po mě svůj vševědoucí pohled který říkal "vím všechno, tak mlč a nesnaž se mi odporovat". A já jen s otevřenou pusou koukal na její teď už téměř výsměšný pohled.

Stejně tak jako před chvíli Harrymu mi dala pusu na tvář, ale místo popřání hezkého dne přihodila další onucenou radu do života. „A Louisi, dávej si pozor na to kam hledíš. I když Stylesův zadek je pro tebe určitě zajímavější než schody, nechci aby ses mi domů vrátil pomlácený s modřinami." Usmála se na mě a já raději rychle zdrhal do školy, než abych poslouchal další narážky. A navíc to nebyla vůbec pravda. Harold nebyl ničím výjimečný. Nezajímal mě. Takže pro dnešek bych nastavil pravidlo číslo dva: ignoruj Harryho Stylese.
O úspěšnosti neporušení tohoto pravidla jsem začal pochybovat téměř okamžitě po jeho nastavení, ale co už.

Pak jsem si ovšem vzpomněl na mou dohodu se Zaynem. Můj úsměv se rozšířil a tak jsem se konečně vydal do centra města.