London boy L.S.

3

Z Harryho pohledu

Začal jsem si vybalovat věci, když v tom jsem zaslechl Louisův hlas. Ano, měli jsme pokoje hned vedle sebe. Jsem slušný člověk a vím, že není slušné odposlouchávat cizí rozhovory, ale tentokrát mě přemohla zvědavost.

"Hele, přijel k nám ten novej kluk. Jakože, nevím jestli jsem rád, nebo ne," chvíli jsem přemýšlel jak to myslí. Nevypadal zrovna nadšeně z toho, že budu další rok okupovat jeho dům. Respektive dům jeho mamky, ale to je vcelku jedno. Dál jsem poslouchal hovor a přitom si zařizoval pokojíček. „Li!" Zvýšil hlas
„Musíš mě pochopit! Vždyť to nejde," chvíli bylo ticho... „Kdybys ho viděl, tak určitě změníš názor," mluvil o mně. "Už teď ho nenávidím."

Tohle zabolelo. I když by nemělo.. ale z nějakého důvodu mi to bylo líto. Vždycky mě všichni měli rádi, tak proč nemůže i on. Snažil jsem se to nechat být. Louis po chvíli naštěstí ukončil hovor.

Dlouho se nic nedělo, a tak jsem si začal číst- Romea a Julii od Shakespeara. Tak nějak jsem v tom viděl souvislosti. Dva mladí lidé, kteří by pro lásku toho druhého i zabíjeli. Nakonec skončí oba mrtví. Drama, které skončí tragédií. A ta souvislost? Můj život se začíná měnit v tragédii, kvůli Tomlinsonovi.

Ale ne, nemám jediný důvod se litovat. Jsem na vysněném erasmu. Měl bych si to užívat a ne být zdeptanej z kluka, kterého znám sotva pár hodin. Stejnak o něm nic nevím. Třeba ani nemluvil o mně.

Naštěstí už jsem neměl moc času na přemýšlení, protože nás Louisova mamka zavolala k večeři. I když už jsem měl strašný hlad, do kuchyně jsem nijak nespěchal, opravdu jsem nestál o další Louisovy pohrdavé pohledy a nemístné poznámky.

Večeře probíhala celkem v klidu, s Johannah jsme si povídali a Louis nás úspěšně ignoroval. Nevím proč, ale furt jsem na sobě cítil něčí pohled mluvíš s Jay tak se na tebe asi divá řekl mi můj mozek. No na to bych asi nepřišel ty Einsteine.. Ale byl to Louis, kdo mě zabíjel pohledem. Tedy, snažil se o to. Neúspěšně.

Problém byl v tom, že jsem měl co dělat, abych ho nezačal hypnotizovat pohledem nazpátek. Na chvíli jsem se neudržel a začal se topit v jeho pomněnkových očích. Před utonutím mě zachránila Jay „Harry, nepotřebuješ ještě něco? Zítra s se půjdete s Louisem podívat na Vaší novou školu... Louisi!" Louis se koukal na mě a až potom, co mu jeho mamka luskla prsty před obličeji se probral.. „Ať ti neukápne slina," zašeptala tak, aby ji slyšel pouze on, ale nepovedlo se. Jay se potichu zasmála, a já se mále přidal, ovšem došlo mi, na co tím naráží a taky, že jsem to pravděpodobně neměl vůbec slyšet. Bylo mi trapně „Ne, nic nepotřebuju, děkuju."

„Běžte někam,"zasyčel Louis a nasupeně odešel od stolu, ovšem ještě předtím mi věnoval zkoumavý pohled, než se vypařil.

„A co nádobí?!" Jay zněla, jako kdyby tuto frázi opakovala pořád dokola. „V pohodě, já to uklidím," věnoval jsem jí povzbudivý úsměv. „Děkuju, dobrou noc." S vděčným úsměvem na rtech odešla spát a já s myšlenkami nad ním nandal nádobí do myčky a šel si lehnout.

Už už jsem se chystal jít spát, když v tom jsem slyšel vzlyky? Vycházely od Louiho pokoje.. nedalo mi to, zaklepal jsem a otevřel dveře. Neměl jsem tam co dělat. Naskytl se mi pohled na brečícího Louise. V obličeji byl celý červený od toho, jak mu po něm stékaly slzy. Bohužel, nebo naštěstí, nevím, si mě všiml, nevypadal moc nadšeně, ale neodehnal mě, ani nic mi neřekl. Přisedl jsem si k němu na postel a z tváří mu setřel poslední stopy po slzách, nacházející se na jeho červených tvářích. Na chvíli se mi zdálo, že se z něj vypadlo něco jako úsměv. Popřál jsem mu dobrou noc, a aniž bych čekal na odezvu jsem odešel do pokoje.

V duchu jsem si nadával, že jsem za ním šel. Vždyť mi to může být úplně, ale úplně jedno. Proč jsem se vůbec staral, když se ke mně celou dobu choval tak, jak se choval? Uložil jsem se do postele, a po dlouhém přemýšlení nad tou krásnou modrou barvou jeho očí, jsem se propadl do říše snů.